|
Právě je sob 23. lis 2024 6:24:19
|
|
Stránka 1 z 1 [ Příspěvků: 7 ] |
|
|
|
|
|
Autor |
Zpráva |
Taťka
|
Předmět příspěvku: Repotr od Mamky z Velké cesty po USA Napsal: stř 26. říj 2016 20:55:21 |
Administrátor |
|
Registrován: sob 12. úno 2011 15:10:55 Příspěvky: 1702 Bydliště: Nové Město u Jáchymova
|
24.8.2016 New York, New Jersey A je to konečně tady. Po několika letech plánování, vylaďování, e-mailování, objednávání a pozměňování můžeme konečně říct: „To je dost Taťko, že si nás konečně vyvez´.“ A tak se z nás, motorkářů z těch nejmenších vesniček s prapodivnými názvy jako Podělusy, Branky nebo Kunčičky v čele s ostříleným Taťkou z Nového Města z hor Krušných , stanou po 12 hodinovém letu „světáci“ a přistaneme uprostřed New Yorku na letišti JFK. Vyrážíme vstříc dobrodružstvím, která jsme si jen představovali nad mapou. Čeká nás trasa dlouhá 9000km, přes 17 států USA od Atlantiku až po Pacifik. Účastníci expedice: Taťka, Jarda, Václav a já. “So let´s go.“ V New Yorku jsme přistáli s 6 hodinovým zpožděním po přestupu v Paříži asi po 22.hodině. Nejdřív jsme museli absolvovat vstupní imigrační kontrolu, kde nám sejmuli snad i otisky bot. Hned za první přepážkou mě popadla panika. Já, stará účetní, která nikdy neztratila ani účet od rohlíku, jsem najednou neměla vyplněný vstupní formulář pro celníky. Zděšeně jsem začala prohrabávat všechny kapsy a tašky a už se viděla, jak mě posílají rovnou zpět do Prahy. Ale celník si všiml mého počínání a mávl na mě, že můžu pokračovat i bez zmíněného tiskopisu. Nevěřila jsem svému štěstí. Dodnes nevím, kam jsem ten papír po 10 minutách od vydání pečlivě uložila. Z Čech jsme měli domluvené půjčení auta přímo na letišti a tak jsme si představovali, že přijdeme k přepážce na letišti, kde vše vyřídíme a před terminálem bude zaparkovaný vůz. Ó jak jsme byli naivní. Letiště JFK není letiště Václava Havla. Jeho rozloha se rovná rozloze menšího města a spojení mezi terminály a půjčovnami aut zajišťuje tzv. airtrain, který vypadá jako naše metro bez strojvůdce . Po několika pokusech o vyhledání půjčovny , jízdy špatným směrem a vystoupení na jiné zastávce se nás ujal jeden mladík, který nás nasměroval na správnou stanici. V půjčovně o nás věděli, doplatili jsme pojištění a byli vysláni na parkoviště, kde stál náš vůz. Že to bude vůz jsme si jenom vysnili, na portálu půjčovny avšak vypadal poněkud větší než ve skutečnosti. Byl to Ford o velikosti větší krabičky sardinek, takže vyvstal logistický problém, jak do něj umístit 3 lodní kufry, 4 kabinová zavazadla, 3 chlapy jak hory a moji maličkost. Po čtvrtém vracení od výstupní závory a další vyřizování formalit s nejdůležitějším človíčkem a to vrátným jsme konečně opustili půjčovnu. Chlapi mají kufry i na hlavě a kliku zaraženou v boku , ale šťastní jedeme nočním New Yorkem do našeho prvního ubytování v Newarku asi 60 mil. Provoz je i v tuto noční hodinu dost hustý a zjišťujeme, že bez naší navigace bychom nenašli ani výjezd z půjčovny. Všechno je nějak větší, na rozdíl od auta. Dorážíme šťastní po půlnoci a poprvé se„udobřujeme“. Invirgton se zdá jako nehostinné místo plné ,z pohledu Evropana ,poněkud jiných lidí, u nás řečeno jinak ,což se nám i potvrdilo při první noční návštěvě benzínové pumpy, kde jsme si chtěli zakoupit i první americké pivo. Bohužel v tomto státě to není možné. Alkohol včetně piva se prodává pouze ve vybraných speciálních prodejnách s licencí a to jenom ve dne. Bylo však vybráno ze strategických důvodů a to jak v blízkost vrácení vozu na letišti v New Jersey, tak půjčovny motocyklů, příznivých cenách v místním slušném hotelu a v neposlední řadě výjezdu z N.J na dlouho plánovanou trasu. 25.8.2016 New York Ráno po „vydatné“ americké snídani / která bude i následujících 27 dní úplně stejná/ která byla v rozsahu od sestavy kafe + koláčky v igelitu přes kafe + džus + cereálie s mlékem + chleba + marmeláda ,vyrážíme dle plánu naším vozem nejprve do půjčovny motocyklů vzdálenou cca 12 mil. Ta však byla ještě uzavřená. Čas jsme plodně vyplnili v marketu nákupem nápojů na večer a vrátili jsme se do půjčovny. Bohužel nám motocykly nepředvedli s tím, že jsou ještě na servisu a tak jsme se vydali směr N.Y s dalším napětím co nám vlastně půjčí na tak dlouhou cestu. Po asi 45 mílích jsme na parkovišti, kde za poplatek 8 dolarů získáváme celodenní hlídané stání a mikrobusem nás šofér odváží na St. George Terminal ze Staten Island . Dále již pokračujeme lodí na Manhattan. Přívoz Ferry ze Staten Island jezdí každou půlhodinu a je zcela zdarma. Celou cestu na Manhattan krásně vidíme Sochu Svobody a tak ani nemusíme kupovat zvláštní plavbu, abychom ji obepluli. Celý Manhattan máme při přistávání jak na dlani. Podle Taťkova plánu nasazujeme vyšší tempo, abychom stihli navštívit všechny vytčené body. Procházíme přes Broadway, po Times Square, kolem St.Patrick´s Cathedral a Rockeffellerova Centra. Dále jdeme kolem Brooklynského mostu a v Chinatownu si dáváme oběd. Zde zjišťujeme, že ceny jsou v N.Y výrazně vyšší než jsme předpokládali . Od této chvíle taky zjišťujeme, že žádná napsaná cena v Americe není definitivní. Vždy se k ní připočte daň, poplatek, spropitné a kdoví co ještě, takže vždy je to asi o 1/3 více. Pokračujeme do Little Italy a odtud směřujeme po 5th Avenue až k 102 poschoďovému mrakodrapu Empire State Building. Vyjíždíme až do 80. poschodí a pořizujeme fotografie celého Manhattanu. Ještě musíme navštívit vyhlášenou prodejnu „ U Žida „ ,kde dle informací mají nejlevnější elektroniku a kupujeme náhradní zdroje k navigaci. Průvodci nelhali.Výběr, ceny i rozloha prodejny je úžasná. Cestu zpět na Ferry si po 20 km v nohách zkracujeme za pár drobných newyorským metrem, které se nám nezdá ani tak strašné, jak je psáno v průvodcích. Z Manhattanu odjíždíme až večer, takže nám krásně svítí na cestu. Přes den je New York dost špinavé a ne zrovna voňavé město díky mnoha bezdomovcům, kteří jsou všudypřítomní, ale noční pohled na vzdalující se Manhattan je fantastický. Po chvíli bloudění po přístavišti narážíme na mikrobus, který nás bez prodlení zaveze zpět k parkovišti, kde k našemu úžasu již stojí nastartovaný a vychlazený náš Fordík. Jak to udělali nechápeme, protože my jsem si vlastně ani nezapamatovali SPZ a doklady jsme měli uvnitř. Jediná informace, kterou bychom o našem autě byli schopní podat je ta, že má modrou barvu. Hláška dne: Václav: „ Jdeme dobře. Tuhle ulici One Way si pamatuji. Tou jsme přišli.“ Taťka: „ To je jednosměrka, v… “ 26.8.2016 New York Hned ráno jsme museli vyřešit menší předem naplánovaný úkol. Zbavit se v New Yorku 3 lodních kufrů a odeslat je na adresu posledního ubytování v LA, abychom si do nich mohli opět naskládat motorkářskou výbavu při odjezdu. Bylo to složitější než se zbavit mrtvoly. Po snídani jsme se všichni spolu s obřími kufry nasoukali do našeho vozítka a rozjeli jsme akci „čemodán“ jak ji trefně nazval Jarda. Po vyhledání pošty úřadu jsme nanosili všechny kufry na otevřený úřad, abychom si na okýnku přečetli, že přepážka bude otevřena až za půl hodiny. Nechtěli jsme ztrácet drahocenný čas zbytečným čekáním a tak jsme do navigace zadali vyhledávání dalšího úřadu a opět naskládali kufry na chlapi v autě. Tentokrát jsme na to šli od lesa. Taťka mezitím měnil pozice, protože byl všude zákaz zastavení a místní policie bděla Na úřad jsem šla pouze já a Jarda s jedním kufrem. Ostatně v Jardovi jsem cítila od začátku velkou oporu, protože když zaslechl o akci čemodán, ihned se mu vybavila velmi důležitá fráze: Whehe is the nearest post office? Musím uznat, že portorikánská úřednice měla se mnou velkou trpělivost a pochopila, o co mi jde. V okamžiku kdy jsem vyplnila příslušný tiskopis a měla kufr odnést na váhu, dal Jarda znamení Václavovi a ten dovalil zbytek kufrů. Trochu se zděsila a vydala nám další tiskopisy spolu s prohlášením o obsahu kufrů. Po sdělení, že kufry jsou úplně prázdné, přivolala svého šéfa. Ten nám s kroucením hlavy doporučil, abychom si alespoň sundali cedulky z letiště, aby nám je omylem nezavezli tam. Jinak byli všichni moc milí a vstřícní. Taky proč ne, když jsme tam nechali 150 dolarů. Pokud by akce neproběhla, byla jsem již rozhodnutá dotyčné kufry nechat u nejbližší popelnice a neztrácet zbytečně čas, ale to bychom se asi potom stali nejhledanějšími teroristy na území USA. Nechat v dnešní době samotné zavazadlo, což jsme nakonec na konci cesty zažili na vlastní kožku, na ulici je dost velký hazard. Obzvláště, když jsme všichni při vstupu na území USA odevzdali otisky prstů. Po úspěšně odvedené akci jsme se opět vydali na Manhattan, tentokrát bez použití Ferry trajektu, ale autem. Naším cílem bylo námořní muzeum s letadlovou lodí Interpid a ponorkou z 2.světové války. Prolezli jsme celou ponorku, loď a všechna letadla na ní a měli jsme pokračovat dál do Cental parku a na Grand Zero, z důvodu havárie v Holand tunell byla veškerá doprava uzavřena a všechny objízdné trasy úplně ucpané, že jsme nakonec tyto cíle vzdali a vydali se raději oklikou zpět směrem do půjčovny motorek, kam jsme se měli dostavit do 16. hodiny. A opravdu tam stály. Dva krásné skoro nové Goldwingy 1800 a jedna H.D Electra Glide. Domluva s pronajímatelem byla vzhledem k našemu jazykovému vybavení velmi složitá, ale tolik jsme se těšili, že jsme s naším obligátním OK a NO PROBLEM doplatili nečekaně 600 dolarů za pojištění, o kterém jsme se domnívali, že ho již máme zaplacené/ a možná i měli/ a po krátké instruktáži u H.D ohledně navigace, tankování a základního ovládání strojů jsme dostali vytoužené klíčky. Co nás překvapilo, že jsme k motorkám nedostali žádný techniček, pouze smlouvu o pronájmu. Motocykly navíc nebyly vůbec vybavené ani základními věcmi, jako lékárna, nářadí a podobně.Nás však nepřekvapili a Taťka obratem doplnil povinnou výbavu i s nářadím ze zásob přivezených přes oceán. Domluvili jsme se, že já pojedu do půjčovny na letišti v Newarktu vrátit auto , Taťka mi bude razit cestu a odveze mě zpět na hotel a Jarda s Václavem měli jet do hotelu rovnou. Jarda byl ale tak natěšený, že skočil na motorku a Václava zapomněl na parkovišti, čímž se Václav ocitnul sám ztracený v New Yorku. Dlouhou chvíli čekal, jestli se pro něj někdo nevrátí a pak našel s pomocí navigace poprvé cestu sám zpět do hotelu. Vrácení vozítka proběhlo překvapivě rychle. Postav to sem, dej klíče a nazdar.Když jsme se večer vrátili z půjčovny, už se oba naparovali u svých strojů, leštili je a připravovali na dlouhou cestu. Motal se kolem nich takový brouk Pytlík /Čech ubytovaný na stejném hotelu/- všude byl nejméně dvakrát a všechno věděl, navíc nazval naše krásné stroje Babetami, čímž ztratil naši veškerou sympatii. Pytlík dokonce Václavovi nakukal, že z americké strany nemá cenu jezdit na Niagárské vodopády a ten mu to málem uvěřil a začal nás přesvědčovat zda to má vůbec cenu se tam jet cca 450 mil podívat.Večer jsme zakončili bufetem na pokoji a kartonkem piva. Hláška dne: Taťka:“Chlapi, dávejte pozor na školní autobusy. Nikdy nepředjíždějte stojící a zároveň blikající školní autobus. V Americe je to jeden z nejhorších dopravních přestupků. Václav: „ To nevadí, vždyť jsou prázdniny.“ Do běla rozpálený Taťka:“ A ty víš kdy v jakém státě končí letní prázdniny v… ?? To byla poslední informace, kterou jsem ti předal.“ Od této chvíle jsme všichni počítali školní autobusy, které jsme ten den potkali a hlásili skóre Václavovi. Nebylo jich vůbec málo. 27.8.2016 Stát New York, 450 mil Dnešní den byl pouze o dlouhém přejezdu 700 km z New Yersey do Buffala. Jeli jsme hlavně po Highway, aby cesta rychleji uběhla nakonec jiná cesta není než placené dálnice. Ty jsme však po celou cestu nepoužili. Ve státech jsou typy silnic, se kterými jsme se setkali: "interstate" - hlavní tahy spojující velké vzdálenosti, "freeway" – dálnice bez překážek, tj. bez světelných křižovatek, bez přechodů pro chodce, "highway" – silnice, na kterých se střídá typ komunikace, tj. část může být ve stylu dálnice, část obyčejná silnice, projíždějí i městy se semafory.Kdo nebyl v USA, těžko pochopí americké měřítko – vše je obrovské a daleko. Pokud člověk cestuje napříč ČR 400 km, jede strašně daleko, tam 400 km neznamená nic. Nekonečné rovné silnice pustou krajinou, kde potkáte 1 auto na 100 kilometrů. My Evropané to tady máme oproti Američanům vše jak na pětníčku. Něco takového se špatně popisuje, to se musí vidět na vlastní oči. Po trase jsme měli naplánovanou návštěvu věhlasného motorkářského centra Orange County, na které jsme se moc těšili. Václav opět nezklamal, protože se vůbec nezabýval nějakým čtením itineráře a tak po celý pobyt nikdy nevěděl, kde jsme, kam jedeme a co je naším bodem zájmu, takže asi po 30 minutách v obchodě , kdy už jsme si všichni nakoupili veškeré suvenýry, vyfotili všechny vystavené stavby motorek a chystali se na odjezd, přiběhl s rozzářenýma očima:“ Hele, není to náhodou toho chlápka, co staví ty motorky v televizi? To je ale náhoda, že?“ Málem jsme šli do kolen.Prohlídku jsme zakončili společným focením s zaměstnanci servisu. Posledních 100 mílí jsme již sjeli z nudné Highway a užili si cestu po vesničkách. Zjistili jsme, že typický obyvatel venkova státu New York má bílý dřevěný domek s úžasně posekaným trávníkem, před nímž stojí džíp větší než dotyčný dům a s vysokánským stožárem s vyvěšenou americkou vlajkou. Vlajky jsou vyvěšené i z oken a vůbec je tu nějak převlajkováno. Čím víc jsme se ale blížili k městu Buffalo, začaly být domečky zchátralejší, trávníky zarostlejší a obyvatelstvo tmavější. Něco nám to připomnělo… Do ubytování, které jsme měli pronajaté přes ubytovací server od jakéhosi Mosheho, jsme dorazili až navečer. To teprve začala pravá Amerika. Nejvíc zdevastovaný domeček v řadové zástavbě, obydlené pouze černošským obyvatelstvem, byl náš. Klíče byly na domluveném místě. Po odemčení jsme se nestačili divit, co lze nabídnou turistům k pronájmu. Mosche nám již před příjezdem oznámil, že nebude ani na telefonu ani na mailu a asi věděl proč. Ke cti mu ale bylo, že jsme měli v lednici úžasnou večeři skládající s ze čtyř grilovaných kuřat pečiva a lednice byla plná piva, což jsme si předem objednali a také při odjezdu řádně uhradili. Rozdělili jsme si pokoje, usadili se na terase v prvním patře a nasávali tu pravou americkou atmosféru. Taťka toho nasál nějak moc a tak, když zaparkovala na příjezdové cestě před domem místní omladina, která pro svou barvu pleti nebyla ve tmě vůbec vidět, rozkřikl se svou bravurní angličtinou, aby odjeli, že on má za barákem motorku a brzy ráno odjíždí. Dostala jsem trochu strach a poslala Jardu radši zamknout barák. Pokud se tedy dá papír zamknout. Hláška dne: Václav: „ A má to vůbec cenu jet zítra na ty Niagáry, když je to z té americké strany o ničem?“ Brouk Pytlík mu celou dobu vrtal hlavou
_________________ dokud žijem je všechno O.K
|
|
|
|
|
Taťka
|
Předmět příspěvku: Re: Repotr od Mamky z Velké cesty po USA část II. Napsal: úte 08. lis 2016 23:25:38 |
Administrátor |
|
Registrován: sob 12. úno 2011 15:10:55 Příspěvky: 1702 Bydliště: Nové Město u Jáchymova
|
28.8.2016 prohlídkový den Niagara Falls a kratší přesun přes Buffalo do Erie Pensylvánie cca 200 km /120 mil Ráno jsme posnídali zbytky kuřat od večeře, zbytek naložili na svačinku a vyrazili směrem k Niagárským vodopádům. Radši jsme si přivstali, abychom se vyhnuli dlouhým frontám před kasami, které se zde během dne tvoří. Po zakoupení lístků jsme obdrželi krásné apartní sandálky a žluté pláštěnky a vydali jsme se do Cave of Winds. To, co jsme viděli, bylo naprosto fascinující. Díky krásnému počasí jsem si mohli celou scenérii vodopádů dokonale vychutnat. Běhali jsme pod vodopády jako malé děti sem tam a pořizovali nekonečné množství snímků, ze kterých stejně nic nebylo, protože čočky všech našich kamer, foťáků a telefonů byly mokré. Vyřádili jsme se dokonale. Pak jsme pokračovali vláčkem přes vyhlídkové body na vyhlídkovou plošinu Goat Island a konečně na loď Maid of the Mist, která nás v modrých pláštěnkách odvezla za 17 USD přímo pod vodopády a pohoupala asi 30 minut na vodě. U vodopádů bychom vydrželi mnohem déle, ale čekala nás ještě cesta 100 mil do Erie, kde jsme rezervovali ubytování v Red Roof Inn. Trochu nás však zdržela „ vedoucí parkoviště I. „ afroameričanka,“ která nás ani po řádném předem zaplacení nemalého poplatku nemínila propustit na svobodu. S kyselým pohledem nás začala spolu s dalšími čtyřmi vozy za námi regulovat k jiné závoře. Nakonec zpocení couváním jsme po asi třicetiminutovém manipulováním konečně opustili Niagara Falls . Zastávku v přístavu v Erie a vyhlídkovou věž s výtahem na State Street jsme již bohužel nestihli. Při konečné fázi hledání hotelu v Erie opět nezklamal Vašík když po projetí světelné křižovatky a asi stometrovém vracení k místu odbočení, které nebylo z našeho původního směru možné prohlásil „ a proč jsi to nevzal přes tu pumpu „. nadto Taťka odvětil „ a ty už jsi tady někdy byl, že to tak znáš ?? Povečeřeli jsme v klasickém americkém country baru asi 2 minuty pěšky v Doc Holliday's Country Bar Restaurants výborné chilli. Poprvé jsme se konečně shodli, že zajížďka k vodopádům stála za to a že průvodci, v kterých jsme četli a čerpali informace , že jsou hezčí z kanadské strany, nepíší pravdu. Pohled možná, ten jsme neměli možnost odzkoušet, ale fyzický zážitek z procházky přímo pod vodopády je neskonale krásný. A to počasí ! Úžasný den.
Hláška dne: Jarda při odchodu od vodopádů:“ A co to tu vlastně teče za řeku?“
Prémie dne: Václavovi se botičky od vodopádů moc hodily, protože svoje ztratil hned včera, první den na Highway, když si myslel, že všichni ti Američané, co na něj mávají a troubí jsou uchváceni jeho českou vlajkou na motorce a vítají tak českého motorkáře. Svých pár minut slávy si užíval, potruboval si s nimi a div, že nerozdával podpisy. Pak si ale v zrcátku všiml, že za ním létají jeho svršky z otevřeného kufru. Málem tak pozbyl i svůj drahocenný nákup z Orange County. Jedné boty, která mu zbyla se nechtěl vzdát, ale když jsem se ho zeptala, zda plánuje po návratu amputaci jedné končetiny, se slzou v oku odnesl zbylou žabku od Vietnamců do popelnice. Jak si hezky v nových sandálkách dneska vykračoval na večeři.
29.8.2016 Erie - oblast MARSH LAKE - Fremont 410 km / 260 mil Pensylvania, Ohio, Michigan, Indiana Dnes ráno Jarda s Václavem zaspali. To jsme se samozřejmě dozvěděli až později, ale celé dopoledne se potutelně usmívali a tak jsme je podezřívali, že se večer ještě vrátili do country baru a prodloužili si večer. Až později se nám konečně svěřili, jak probíhalo jejich probuzení se špatně nařízeným budíkem. Probrali se asi o hodinu později a Jarda prohlásil, že by se velmi nerad díval do Taťkova brunátného obličeje, že jsme ve skluzu. Všechno dohnali, že jsme nic nepoznali, ale co prý se dělo uvnitř pokoje si prý nedokážeme představit. Václavovi se tím bohužel naboural veškerý ranní biorytmus a byl celý den dost nevrlý a nakonec si ranní čas vybíral po celý den. Jsme již třetí den na cestě na motorkách a potřebujeme zkontrolovat a případně i dofoukat gumy. Nečekaně je to v Americe problém. Nás zhýčkané Evropany nepřekvapí, když u pumpy chybí hadice.Zajdeme dovnitř pro schovanou před nenechavci nebo prostě zajedeme k další a hotovo. A ještě je to zadarmo. Ale když tady už asi u desáté pumpy není měřák tlaku , tak to naštve. Konečně jsme natrefili na foukání i s ukazatelem a dokonce šlo zaplatit kartou a ne hrstí plnou čtvrťáků. Šla jsem opět odhodlaně do akce a vložila kreditku. Paní z reproduktoru mi slušně poděkovala za platbu a sdělila mi, že jsem nenavolila žádnou hodnotu, ta však byla nastavena. Totéž zopakovala asi 6 krát se stejným výsledkem. Pokaždé automaticky poděkovala a předpokládám, že pokaždé strhla i příslušný poplatek, ačkoli jsem věděla, co se dalo. Poté jsem radši změnila taktiku a vhodila šest čtvrťáků. Foukání spustilo. Na to jsme začali zběsile pobíhat, protože nikdo z nás nevěděl, jak se přepočítávají americké Psi na naše bary. Poté, co nás Václav s vysokoškolským diplomem z ČVÚT ujistil, že 29 Psi a totéž, co 2,9 barů začal Taťka foukat. I se svojí ženskou logikou jsem usoudila, že jsme přijeli gumy dofouknout a když hodnota začala rychle klesat ze 43 psi na oněch 29 psi, usoudila jsem, že něco není v pořádku a gestikulovala jsem, aby toho okamžitě zanechal a nevyfouknul gumu do mrtě. Radši jsme ji nahustili na původní hodnotu a usoudili, že bude lepší, když pořídíme vlastní tlakoměr a večer si správné hodnoty zjistíme u přítele Googlu. Taťka nakonec skočil tlakoměr za mrzkých 9 USD koupit a všichni tlak upravili na stanovené hodnoty. Tedy až na Vašíka který nevěděl jaké tlaky jsou správné u H.D. Nakonec i on upravil tlak stejně jak naše GW 1800 . Naštěstí to je obyčejný tlakoměr tužkovitého tvaru s hodnotami jak Psi tak bary, ó rozdíl je skutečně propastný. A Vašík byl skutečně překvapen.Kompresor po našem odjezdu vzduch stále ještě foukal. Aby ne, když jsem si ho předplatila asi na půl hodiny. Dnešní přejezd byl přesun přes 3 státy z Pensylvánie, přes Ohio do Indiany s tím, že jsme se projeli i neplánovaně po hranici s Michiganem. Na chvíli jsme se zastavili v Clevelandu u válečné ponorky USS COD , dovnitř za 12 USD jsme však už nešli . Pak jsme ještě navštívili Muzeum amerického letectva - The Liberty Aviation Museum v Port Clintonu . Jinak krátký obídek a pohoda. Po cestě jsme dosušili prádlo přeprané předchozí večer na hotelu. Za mnou vlálo triko a Jarda měl namotané slipy na řídítkách. Ovšem když sesedal u muzea z motorky, měl slipy už pověšené na lokti. Po cestě se mu prý začaly rozmotávat a tak je chtěl sundat. Při tomto eskamotérském kousku mu brnkly o brzdu, takže si málem ušpinil i ty na sobě. Navečer jsme se ubytovali v Quality Inn ve Fremontu a došli na vynikající steaky do krásného sousedního baru. To jsme si pošmákli. A abychom shodili zbytečně nabyté kalorie, dali jsme si večer pár piv a bazénů na hotelu .Bohužel možnost návštěvy bůvolí farmy cca 4 míle od hotelu jsme nemohli využít, byl zrovna zavírací den. Hláška dne při odpočinku v trávě u silnice: Václav: „ Pozor, aby tady nebyl Zico.“ Tak nevím, Václav asi ještě plánuje rodinu
30.8.2016 Fremont - Chicago /Iiilions /- Milwaukee - Wiskonsin
cca 320 km / 200 mil. Ráno jsme se probudila s úplně oteklým okem. Tak tady Zico přeci jenom byl. Dnešní trasa je naplánovaná přes úžasné muzeum po cca 50 mílích / 21565 Executive Parkway, Elkhart, IN 46514 / obytných přívěsů od nejstaršího z konce 19. století až po současné bouráky velké jako dům. Při hledání muzea nás trochu svedla navigace do polí, to však bylo s krátkou zajížďkou po normální silnici brzo vyřešeno. Po prohlídce muzea za 10 USD na osobu jsme poprvé navlíkli asi na hodinu nepromoky a nebojácně se vydali do centra Chicaga a hned na nejvyšší mrakodrap USA Sears Tower. Bylo to od nás dost troufalé, vzhledem k obrovitým rozměrům tohoto města a příšerně ucpaným silnicím ve všech 6 proudech sem i tam . Situace byla chvílemi tak nepřehledná, že i zpocený Václav se začal v prvním podzemním parkovišti poprvé zajímat, v jakém státě se vlastně nacházíme, což normálně nedělá. To bylo však soukromé a přísně hlídané parkoviště Chicagské nemocnice možná i ze známého seriálu a tak po dalším stresu z přeplněného centra jsme nakonec trefili do místa určení. Zde jsme poprvé zjistili, že mezi městskými mrakodrapy navigace nějak správně vždy ale nefunguje.Po této zkušenosti si tedy raději Vašík nastavil do své navigace večerní ubytování pro případ, že by se ztratil. Výhledy na všechny strany Chicaga odměnily naši námahu. Ještě jsme návštěvu Chicaga zakončili kávou za 8 USD a opustili centrum. Po vyjetí z města, byl to trochu oříšek , asi po 50 mílích při tankování se chlapi doslova koupali ve vlastním potu, ale měli jsme všichni ze sebe radost, že jsme i toto bez úhony zvládli. Tahle města v nás budí velký respekt a čekají nás ještě dvě. Další věcí, kterou u nás nemáme, jsou ve zvláštní oddělené pruhy označené kosočtvercem, tzv. carpools (spolujízda). Tyto zvláštní pruhy bývají u velkých měst. V určitou dobu a od určitého počtu osob v autě, což bývá uvedeno na informačních značkách okolo silnice, lze jet tímto pruhem rychleji, protože vozidla nesplňující minimální počet osob v autě do něj v určenou dobu nesmí. Obvykle se jedná o ranní a odpolední špičky (PO – PÁ 5 – 9 hod., 15 – 19 hod.), a o auto s min. 2 nebo 3 pasažéry. Z carpoolu není možné vyjíždět přes plnou žlutou čáru, je třeba počkat na přerušovanou, která bývá před každou křižovatkou.Tyto pruhy jsou vyhrazeny i pro motocykly, bohužel na tuto skutečnost jsme přišli až později. Jinak se už moc těšíme na přírodní scenérie. Ubytování bylo rezervováno v Ramada Waukegan Gurnee ve městečku Waukegan. Když jsme ho našli Vašík prohlásil – jo ten je ale v Rusku nejdražší. Na to mu Taťka z ledovým klidem odpověděl, tady nejseš v Rusku tohle je americký ubytovací řetězec a ty jsi v USA. Večer jsme hledali nějakou restauraci a jako správní venkovani běhali po čtyř proudé silnici, protože pěšky tady chodíme jenom my a nenakreslili nám tady přechody a chodníky vůbec. Václavovi vyplavený adrenalin tak zvedl sebevědomí, že ačkoli do této doby na všechno potřeboval tlumočníka, odběhl se zeptat do blízké herny, jestli nám něco uvaří. Naštěstí tam byla přes chodbu úžasná mexická restaurace, takže měl nakonec velké plus, že ji odhalil. Totálně jsme se přejedli a stejnou cestou přes čtyři proudy hustého provozu jsme se odplazili zpět na hotel kde jsme se zase museli udobřit.
31.8.2016
Milwaukee - La Crosse WI 54603 cca 420 km - 260 mil
Ráno jsme pro změnu omylem vstali o hodinu dříve, protože se nám nepřenastavil čas o časový posun. Na snídani jsme byli dřív, než personál. Dnešní cesta vedla po 50 mílích přes muzeum Harley Davidson v Milwaukee. Prohlédli jsme si historii Harleyů ,spoustu modelů a i prodejnu suvenýrů. V muzeu jsme se trochu zasekli ve výtahu, protože jsme použili nějaký služební, který fungoval jen na zaměstnaneckou kartu. Naštěstí si nás po nějaké době přivolala nějaká paní a vyvezla nás konečně ven z budovy. Neustále mě zlobí SD karta v kameře a podařilo se mi smazat několikadenní záběry z předešlých dnů. Nechala jsem se intuitivně provést nabídkou v kameře, která se mě zeptala, zda chci poškozené soubory opravit. Tak jsem je opravila a tím odstranila vše definitivně. Dnešní trasa nebyla dlouhá a tak jsme se v klidu zastavili v zábavním parku Olympus, kde byly neskutečně rozsáhlé atrakce. Nás zaujal dům postavený vzhůru nohama, který jsme navštívili. Dále jsme se zastavili v muzeu indiánů Cherokee, kde jsme nakoupili suvenýry pro kamarády. V naplánovaném čase jsme dorazili do městečka La Crosse na řece Missisippi. Večer jsme šli řeku okouknout a potvrdil se nám text známé písničky: Missisippi líný proud… Řeka je strašně široká a proud téměř neznatelný. Ubytování bylo rezervováno v příjemném motelu America's Best Value Inn La Crosse. Součástí pokoje byla vždy koupelna – vana se sprchou pouze snad v jednom byla jenom sprcha , záchod, velké a malé ručníky, ručník na zem, malá balení všech možných hygienických potřeb a někde i fén. V pokoji byl většinou i překapávač na kávu a káva v malém balení a nádoba na led (ten byl obvykle k dispozici v automatu na recepci). Někde byla i lednice a mikrovlnka. Všude byla klimatizace, která se dala přepnout na topení – toho jsme využívali pouze jednou . V motelech se neotvírají okna, jsou zabezpečená, ale většinou jsme si poradili a vyvětrali dveřmi . Check in bylo někde non stop, někde omezeně, např. jen do 22 hod. – to ale motel vždy uvádí v nabídce. Večeři jsme s Taťkou odbyli habáčem od pumpy.Hlad se dá ale také nejlépe zaplácnout ve fastfoodech, kterých je v USA nespočet. Jednak dostanete velké množství studeného nápoje ,který si nejprve u obsluhy vyberete mezi nápojem "small", "medium", "large". My si vybírali pro dva " medium " ale pak si můžete "bezedný" kelímek donekonečna doplňovat.Jídla je také dostatek, v ceně od 5 do 8 USD.
1.9.2016 La Crosse WI 54603- Kimball, SD , /Badlands NP Jižní Dakota, 450 mil
Dnes jsme překonali nejnáročnější úsek naší cesty. Trasa dlouhá 720 km, navigace ukazuje pouze rovnou silnici bez jakékoli odbočky a všude kolem jen rozsáhlá prérie. Cesta je dost nudná, není na co koukat a vzhledem k tomu, že jsme si o hodinu přivstali, byli jsme i dost unavení a usínali. Václavovi se povedlo klimbnout doslova, ale včas jsme zastavili a únavu zažehnali přestávkou. Dopoledne jsme se zastavili ve městečku Chamberlain u památníku amerických veteránů, věnovaného celé americké válečné historii. Ke konci dne jsme konečně dorazili na území indiánského kmene Siouxů a navštívili Sioux Falls, krásné vodopády a rozsáhlý park na velké řece Siouxů. Do ubytování Westwood Inn & Suites ve městečku Kimbal jsme dorazili až navečer. Po velmi náročném dni jsme šli vyhledat nějakou restauraci, kde bychom se navečeřeli. Nedaleko jsme našli skutečný skvost. Nejdřív jsme si mysleli, že se jedná o objekt určený k demolici, ale když jsme vešli do dvora, zůstali jsme v úžase stát. Skvělý podnik s originální výzdobou ze všeho, co se v okolí nasbíralo. Staré boty, kýble, konve, nářadí, díly aut, koňská sedla, starý nábytek, prostě neuvěřitelná atmosféra starého amerického středozápadu. Obsluha velmi milá, vstřícná a ochotná. Akorát Václav si nepamatoval cestu domů. Naplánovanou návštěvu traktorového muzea jsme nestihli, ale Jarda říkal, že nevadí, že jeden žentour za tím jede už několik dní a je z toho hluchý. Vůbec špičkování chlapů o kvalitě zapůjčených značek motorek je dost vtipné a radši se ho s Taťkou moc neúčastníme. To, že problémy s Harleyem nebudeme po cestě vůbec řešit, jsme avizovali již v Čechách.
2.9 pá. Kimball, SD - Rapid City /Badlands NP – brzy ráno jsme zabalili a jeli směrem městečko Chamberlain do muzea indiánského kmene Lakota. Shlédli jsme expozici a vydali se prériemi do prvního národního parku Badlands v pohoří Black Hills. Ještě před hotelem zaslechl Taťka místního znalce, jak říká něco o blizardu. Vysmála jsem se mu, co zase plaší a bůh ví, co slyšel. Ale pak jsme poznali na vlastní kůži, co to znamená – textem známé písně- když jde blizard s vichřicí. Chlapi měli co dělat, udržet motorky na silnici a vůbec udržet se v sedle. Bylo nesmírně namáhavé jet neustále někdy až v úhlu 45 stupňů od silnice , obzvláště, když jsme nevěděli, z jaké strany poryv větru přijde. Navíc nás předjíždějící kamiony neustále tlačily ven ze silnice a z projíždějících aut něco odlétávalo.To plachta, tu keř. Black Hills ale odměnil jejich celodenní boj s větrem krásnými panoramaty. Nikdy jsme nevěřili, že toto vše uvidíme na vlastní oči. Zastavili jsme na několika vyhlídkách po vyhlášené silnici 240 a vše zaznamenávali. Už od Chicaga hledám schránku, abych odeslala pohledy. Po cestě jsem zahlédla ceduli pošta a tak jsme zastavili staré benzínové pumpy. Paní mi sdělila, že pošta má nyní pauzu. Když viděla, jakou trasu máme za sebou a před sebou, neváhala sama vstát od oběda a donesla mi svojí známku a sama se nabídla, že pohled odnese do schránky. Mapy s naší 600 mil dlouhou trasou máme všichni našité na zádech bund, protože jsme věděli, že se budou lidé ptát odkud a kam jedeme. A tak velmi často na tuto otázku reagujeme otočením se k dotyčnému zády, ať si sám najde, kde se nacházíme a kam máme namířeno. Musím říct, že vzbuzujeme velký obdiv, obzvláště od místních motorkářů. Po té jsme ještě zastavili v krásném country městečku Down Town, kde se točily i americké westerny. Večer v Rapid City už jsme jenom nakoupili ve Walmarku, nabili všechny baterie, napsali maily a SMS, zaplavali si v bazénu a šup do postele.
3.9.2016
Rapid City - kolem Mount Rushmore - Newcastle - Gillette - Buffalo
Wyoming, 290 mil Hned dopoledne Procházka monumentální stavbou stojí za zhlédnutí. navštěvujeme Mt.Rushmore National Monumnet s hlavami čtyř amerických prezidentů vytesanými do pískovcové skály. Zde je obrovské několikapatrové kryté parkoviště. Ráno však začíná každodenní rituál s tankováním našich strojů. Nejprve obsloužím náš stroj. Každá benzínka má ale svá specifika. Kartu napřed a navolit galony , navolit galony a pak kreditku, někde navolit po vložení tzv. ZIP kód, který však všichni máme z Čech a ten nechtějí. Jsou však i vyjímky a ZIP navolím státu N.Y , někde to vezme , jinde ne a po nekonečném čekání i někdy bez pomoci obsluhy tankujeme. V některých případech se navíc musí zvednou držák pistole. Není to ovšem pravidlem.Dalším případem je, že na vás displej vybalí, abyste zadali, jestli je vložená bankovní karta debetní nebo kreditní. Zkoušeli jsme zadat oboje, ale někdy nás to poslalo za obsluhou benzinky. Jednou jsme platili i hotově, protože jim v tu chvíli nefungovaly platby přes žádné bankovní karty. U Cheronu při tankování navíc úplně odmítají kreditní karty. Dodnes nevíme proč a jestli jenom cizincům. Zaplatíte kartou třeba bagetu, tu vezmou a vzápětí odmítnout placení benzínu, že karta není funkční. Vašík však si zatím nikdy neví rady a tak tankuji ještě do H.D. Jarda už to vzdává a s 10 USD jde předem zaplatit k pumpaři. Na GW to již máme zmáklé. To co se mu nevejde, ale většinou nechává jako tuzéra. Pouze v jednom případě vyběhla obsluha a vtiskla mu do ruky dolar. Po té se vydáváme vyhlídkovou trasou do dalšího místního parku Crazy Hourse či k náčelníkovi Šílenému koni. Ani v jednom z těchto parků neplatí námi zakoupený pas do národních parků USA. Jsou to soukromé stavby. A tak zaplatíme vstupné, abychom hned na parkovišti zaplatili další vlezné do místního autobusu , což je jediná možnost,jak se dostat k tomuto místu . Silnice k centrálnímu parkovišti je však postavená tak, že si případnou prohlídku nemůžete rozmyslet a jediná možnost pro odbočení z hlavní HW je zaplatit . Ani pěší návštěva není možná. Ve všech turisticky zajímavých místech je třeba rozlišovat parky a památníky (monuments), které mají v názvu "national", tedy národní (míněno federální), a které jsou "state", tedy státní (určitého amerického státu). Vše, co je národní, spravuje federální vláda USA a vstup je zahrnut do roční karty pro turisty Annual Pass – Amerika The Beautiful. Karta platí rok od zakoupení a stála 80 USD. Na kartu je umožněn vjezd jednoho vozidla a jeho osádky do parku. My jsme měli dva pasy. Jeden společný s Jardou a jeden samostatný měl Václav. Z jakého důvodu to do dneška nevím. Na kartě není uvedeno vaše jméno, ale pouze ji podepíšete. Na podpis jsou tam kolonky dvě, ta druhá kolonka zůstává volná a umožní po návratu do ČR kartu prodat dalšímu zájemci, který se do volné kolonky podepíše. Podle mě je podpis fixkou možné z hladké karty také lehce smazat.... Při vjezdu do parku stačí u budky ukázat kartu a pas, obsluha kontroluje shodu podpisu. Kartu jsme koupili u prvního N.P parku Balands. Platit jednotlivé vstupné je opravdu nesmysl. Torzo sochy náčelníka Crazy Hourse, kterého zde již od roku 1948 vytesávají do skály místní nadšenci, ještě stále není hotové. Turisty pod torzo sochy vozí místní zaměstnanci vyřazenými školními autobusy. Zajímavé využití ojetin. Místní řidič se dlouho fotí s turisty pod sochou a tak se snažíme vyvolat davovou reakci a nastupujeme do autobusu, abychom prohlídku trochu popohnali. To se nám moc nepovedlo a tak jsme málem uschli na placičky v rozpáleném autobuse. Při prohlídce místního centra jsme pak zjistili, že dotyčnou sochu kutají ručně a pouze na vlastní náklady a tak není divu, že stavba trvá tak dlouho. Ale vystavená studie ukazuje, že hotové dílo bude určitě bombastické. Ale kdy?? Další park, který následuje je Custer Park a projíždíme nádhernou vyhlídkovou trasou Needles Road mezi skalami Black Hills. Dále se přesouváme do městečka Buffalo, tentokrát ve státu Wyoming. I když přejíždíme přes neexistující hranice, ihned je vidět změna rázu přírody. Nastupují rozlehlé stepi s koňmi a kravami. Domy zde připomínají vybydlené kolonie pod Tatrami a před nimi stojí nepředstavitelné vraky aut, obytných přívěsů, náklaďáků a traktorů. Stále jsem si říkala, kam ti Američané dávají ojeté vozy? A jak je to s přírodou. Američtí ochránci je hází do americké stepi. Podél silnic jsou rozlehlá smetiště se všemi možnými ojetinami. Vidíme i pár malých ropných pump a obrovský uhelný důl, odkud uhlí odvážejí vlaky dlouhé někdy i přes dvě stovky vagonů někam dále. V polovině cesty se krajina opět začíná vlnit a u Buffala již opět vidíme vrcholky blízkého pohoří Big Horn. Zmoženi se ukládáme po skvělé večeři v soukromém motelu Big Horn Motel –na 209 North Main Street
_________________ dokud žijem je všechno O.K
|
|
|
|
|
Taťka
|
Předmět příspěvku: Re: Repotr od Mamky z Velké cesty po USA Napsal: stř 16. lis 2016 20:47:55 |
Administrátor |
|
Registrován: sob 12. úno 2011 15:10:55 Příspěvky: 1702 Bydliště: Nové Město u Jáchymova
|
4.9.2016 Buffalo - Cody - Red Lodge Montana, 300 mil Ráno jsme trochu podcenili počasí a vzdálenost, na kterou jsme se vydali. Museli jsme se proto asi po 20 mílích vrátit do místa ubytování a dotankovat. Navigace nám říkala, že další pumpa bude až za 100 mil. A to by nám zbylý benzín z předešlého dne pravděpodobně nestačil. Dooblékli jsme se u pumpy a divili se, že Václav stále zůstává v tričku a bundičce ačkoli Taťka hned ráno upozornil že jedeme do hor. Opět nečetl itinerář a netušil, do jaké nadmořské výšky dnes vyjíždíme. Po 100 mílích jsme vjeli do pohoří Big Horn a udělali první přestávku. V naprosté mlze a v asi 6°C musel být Václav už dokonale zmrzlý. Naházel na sebe obsah kufrů a pokračovali dál. Jarda „ Dobrotivý „ mu dokonce půjčil své zimní rukavice , protože Václav byl vybaven jenom koženými policejními, avšak z počátku minulého století. V městečku Cody jsme měli naplánovanou návštěvu muzea Buffalo Billa, ale nějak se nám ho nedařilo odhalit. Nakonec jsme navštívili pouze Visitor centr ve městě. Celý den byla velká zima a na sobě už jsme měli všechno teplé i nepromoky, neboť začalo slabě mrholit. Měli jsme docela slušný čas a tak jsme se rozhodli místo hledání muzea pro malou změnu dnešní trasy a vydali se z Cody trochu oklikou. Zvolili jsme jednu z vyhlídkových tras přes východní část Yellowstonského parku - silnici 212 Grandall Road jinak přes rezervaci kmene Šošonů též místy zvanou Pilovité hory. Počasí nás dnes poprvé zklamalo a z vyhlídkové trasy ,která byla o více jak 100 mil delší než nejkratší jsme neměli nakonec vůbec nic. Za chvíli jsme vjeli do neproniknutelné mlhy, z které nebylo návratu a tak už jsme tuto cestu museli celou absolvovat. Viditelnost byla tak na 2 metry a přes vysoké orosené štíty motorek nebylo vůbec nic vidět. Zastavit a upravovat štít bylo dost riskantní, protože by do nás mohlo najet nějaké projíždějící auto. Navíc již hustě pršelo a teplota byla kolem nuly. Když jsme se odvážili poprvé zastavit na prvním nejbližším odpočívadle , Jarda s Taťkou si snížili štíty a čekali jsme na Václava, kterého jsme neměli za sebou už více jak 15 minut. Václav dorazil se štítem od helmy v ruce. Jako jediný zariskoval a v mlze zastavil, aby si sundal štít z helmy, který mu kvůli namontované kameře na helmě nešel zvednout. Prostě ho musel utrhnout, aby vůbec mohl pokračovat. Také na to málem doplatil, protože ho prý taktak minulo auto. Kamera, kterou měl na helmě byla zapnutá, což jsem musela ocenit. Dnešní záběry husté mlhy budou opravdu cenné. No možná někdy v teple doma u čaje si rádi tu mlhu v klidu prohlédneme… Vydali jsme se na další část cesty s tím, že se nás Václav musí držet, čekat v mlze nebylo možné, jet krokem též protože při každém zaváhání se nás snažila předjet za námi jedoucí kolona osobáků. Všude kolem silnice byly nápisy s upozorněním na přítomnost medvědů, bizonů a krav. Představa, že se nějaký bizon v této mlze postaví na silnici nám náladu vůbec nezlepšovala o medvídku nemluvě. Nic jsme neviděli a tak jsme jen netrpělivě sledovali navigaci kudy vlastně jedeme , jak pomalu míle utíkají a jak daleko máme ještě do ubytování. Václav se opět ztratil. Přesně v okamžiku dojezdu před hotel začalo již sněžit a ozvaly se hromy. Já jsem seskočila z motorky a rychle běžela do recepce. Už jsem necítila ruce ani nohy v promoklých a promrzlých botách. Host , který seděl také na recepci, mi hned doporučil, abych do sebe nejdřív nalila čaj, než začnu něco vyřizovat. Dobrý nápad. Taťka s Jardou zůstali ještě chvíli v té psotě u motorek a vyhlíželi Václava, ale za chvíli to museli i oni vzdát. Motorky tedy postavili napříč vjezdu do hotelu a šli se též ohřát. Zakuklený Václav za chvíli bez povšimnutí projel kolem našich motorek zaparkovaných u silnice a pokračoval dál. Prý pak zajel do nějaké myčky, kde si nějaký šílenec v tomto počasí v klidu myl auto. Jarda ho pak pomocí SMS navigoval zpět na hotel. Paní recepční nás ubytovala a sdělila nám, že předpověď na zítra je velmi nepříznivá a v Yelowstone bude sněžit. Průsmyk, který máme naplánovaný na zítřek, bude pravděpodobně zavřený, takže nás tam nepustí a zvláště ne na motorkách. Budeme se muset zamyslet nad změnou. Než se Jarda s Václavem dali dohromady, stačila jsem vyprat a vysušit naše prádlo v hotelové prádelně a očekávala jsem je u pračky. Již totiž 3 dny řeší, jak budou prát a potřebují instruktáž na obsluhu pračky a sušičky. Čvrťáky šetří od začátku pobytu. Myslela jsem, že upadnu, když nakonec přinesli 3 trička a z toho ještě jedno černé a jedno bílé. Marnost nad marnost. Večer přestalo pršet a tak jsme se vydali do městečka Red Lodge na večeři. Objevili jsme skvělý motorkářský bar, kde ale jen pili. Nažrat jsme se měli doma. A tak jsme využili služby sousední čínské restaurace a přišli pak pít. Večer se v městečku pásly srny. Opravdu jsem měla jen jedno pivo. Tentokrát jsme se ani večer na hotelu neudobřili a šli rovnou spát.
5.9.2016 Red Lodge - Jackson Wyoming, 250 mil Ráno nás všichni , včetně paní recepční , zrazovali od horního vjezdu do Yellowstonu. Ne vždy všechny plány vyjdou a tak jsme museli cestu přeplánovat. Vjezdem z Red Lodge to tedy do parku nešlo. Černé mraky a mlha, 80% vlhkost vzduchu a 1°C. Předpověď počasí na místním televizním kanálu nám žádné naděje nepřinesla. Vrátili jsme se tedy nejrychlejší trasou do Cody a zkusili jižnější vjezd s tím, že objedeme Yellowstonské jezero a pojedeme dále do Jacksonu. Cestou už vypadalo počasí nadějně , bylo víc jak 12 st. C , ale když jsme se blížili k vjezdu do parku, gestikulovali na nás protijedoucí motorkáři, ať se raději vrátíme. Pokud bychom to udělali, cesta by se nám prodloužila o 200 mil a tak jsme to riskli s tím že rozhodnou strážci parku při kontrole pasů. Sice nám chvíli i sněžilo, ale celí promrzlí jsme to nakonec zase zvládli. Prohlédli jsme si jižní polovinu nejstaršího národního parku na světě a na rozdíl od včerejšího zamlženého dne jsme i jeho krásy částečně viděli. Z plánované cesty a prohlídky i spodní západní smyčky národního parku - Mammoth Hot Springs , Norris Geyser Basin s bisony, po Firehole Canyon Drive a Firehole Lake Drive, Biscuit Basin a Black Sand Basin s barevnými jezírky a gejzírem Old Faithful - nakonec stejně skoro nic nezbylo . Začalo sněžit. Ale Yellowstonské jezero uprostřed největšího supervulkánu světa bylo krásné a obrovské. Některé lesy byly po požárech spálené , ale celkově příroda nádherná. Viděli jsme i některé geotermální úkazy, kterými je Yellowstone typický. Malá zastávka byla u jezírka West Thumb Geyser Basin a v Colter Bay Visitor, kde jsme se na chvíli i ohřáli a spolkli koláčky. Medvědy jsme nepotkali. Naštěstí. Když jsme vyjeli z nejhoršího počasí , konečně se ukázalo pohoří Grant Teton ve své plné nádheře. Od dnešního rána stávkuje Harley. Po pravdě řečeno čekali jsme to a dokonce dříve. Veliká změna počasí mu asi neudělala dobře. Nastydnul se , nebliká, špatně startuje a přestává svítit. Již v Čechách jsme s Taťkou avizovali, že problémy, které budou určitě s Harleyem nebudeme řešit, protože na takovou cestu není tento typ motorky vhodný. Václav však trval na americké klasice a nedbal našich rad. Dožadoval se, abych zavolala do servisu, ale s mojí slovní zásobou technických výrazů můžu volat jedině z okna. A tak se zařadil na prostřední pozici mezi nás a blikáme a svítíme i za něj. Snad to projde. Po dojezdu do nádherného městečka Jackson se jdeme ještě rychle projít do jeho centra, abychom ještě před uzavřením stihli návštěvu místního indiánského muzea. Škoda, o deset minut pozdě. Václav zůstává na pokoji a pokouší se sesmolit s pomocí google překladače e-mail s popisem závady pro majitele půjčovny. Ten nám při pronajímání řekl, že máme vždy telefonovat, ale o mailu nic neříkal. Nejbližší servis je ale asi 320 mil na příští zastávce. Navíc v neděli navečer bude těžko někdo sedět u pošty a řešit závadu na 3000 mil vzdáleném stroji. Jarda zůstává solidárně s Václavem na pokoji a radí mu. Škoda, protože my jsme si zatím prohlédli to nejhezčí městečko, které jsme na naší dlouhé cestě potkali. Typický americký středozápad, samé bary, salony, puby, staré budovy bank, hotýlky, muzeum. Úžasné prodejny s kovbojským vybavením, botami, bundami, klobouky. Krásné řemeslné zpracování, až oči přecházeli. Nikdy jsme nic podobného neviděli. A do toho ještě v jedné prodejně český prodavač, který se s námi hned dal do řeči a poradil nám, kde vaří to nejlepší bizoní chilli, jaké jsme jedli. Bylo to v místním pivovárku, kde se vařilo 6 druhů piva. Moc jsme si pochutnali a vrátili se až večer do hotelu. Chlapi už odpočívali. Bohužel pro nás jsme bydleli ve Virginian Lodge na West Broadway, kde byl za dostupný peníz už k mámí pouze čtyřlůžkový pokoj. A tak i my jsme se odebrali na lože.
6.9.2016 Jackson - Golden Spike National Historic Site - Salt Lake City cca 530 km - 320 mil či 430 km při vynechání muzea Ráno mrzlo – 3°C. Není divu, Jackson se nachází ve výšce 1950 m n.m. Motorky byly úplně bílé, ale silnice suché a tak po vydatné snídani v místní restauraci která patří k motelu se vydáváme dál. Oblékli jsme si snad všechny věci, které jsme měli v brašnách na sebe a GW s nahřátými sedadly a vyhříváním a zamrzlý Haryk se vydávají dál. Václav je zamlklý. Problém s Harleyem se musí vyřešit. Není možné, aby jel dál mezi námi. Jarda to psychický nezvládá a opět ho musel předjet protože ani na pokyny od Taťky nereaguje a odstupy máme delší a delší. Jako poslední nemá Václav bez blinkrů v provozu šanci a něco by se mohlo stát. Na e-mail samozřejmě nikdo neragoval. Není divu, díky časovému posunu si ho stejně někdo mohl přečíst až po našem odjezdu z Jacksonu. Dnešní trasa končí naštěstí v Salt Lake City, kde se nachází pobočka se servisem naší půjčovny AD&MO. Po cestě jsme udělali přestávku u vodopádů Idaho Falls na řece Snake. Jen jsme pořídili fotografie vodopádů s krásným kostelem v pozadí a pokračovali. Po ujetí několika mil jsme upozorněni výstražnými značkami na výskyt bizonů. Již poněkolikáté a tak tomu moc nevěnujeme pozornost. Po chvíli se však blížíme k první koloně stojících aut. Nejdříve se jí chystáme předjet , ale opatrnost byla na místě. Po metrech dojíždíme k nádherné podívané. Stádo asi tak 150 bizonů se chystá přejít silnici. Z mnoha aut vybíhají rodinky a fotí si tento zážitek. My se ale nezadržitelně blížíme k místu střetu. Pomalu dojíždíme a pak musíme zhasnout i motor. Bizon na nás kouká asi tak z 10 metrů. Co se mu honí hlavou, jdu do nich nebo je nechám přejet dál. Po dlouhých , pro nás, chvílích si to nakonec rozmyslí a vrací se k části stáda. Startujeme a vyrážíme, tedy velmi zvolna. Měli jsme štěstí. Nic po nás nechtěl. Přibližně 70 mil před Salt Lake City se naše cesty po vzájemné dohodě při bufetovém obědě rozdělují. Václav jede rovnou do půjčovny v Salt Lake City řešit závadu na stroji, aby dorazil před zavírací dobou. Jarda jede solidárně s ním plnit roli tlumočníka a já s Taťkou směřujeme dál ke Corinne , místa Golden Spike National Historic Site , bodu který v roce 1869 spojil železnicí americký východ se západem a umožnil tak díky dopravě a propojení osídlení i rozvoj celých států. Prohlédli jsme si malé muzeum a čekali na nádražíčku na historický vlak, který měl přisupět za 20 minut, aby nás provezl 16 kilometrů dlouhou trasou. Po 20 minutách začal hlásit místní rozhlas. Dle našich zkušeností jsme usoudili, že už asi za chvíli vjede vlak do stanice. Dalších 10 minut se nic nedělo a tak jsem se vydali zeptat. Pán za kasou se divil, proč čekáme, když hlásil, že vlak pro malý počet turistů nepojede. Hlášení jsme si špatně vyložili. Ale popsal nám cestu do depa, kde stály ukryté dvě luxusní lokomotivy z minulého století, nám známé z mnoha amerických westernů z osídlování západu. Byly perfektně naleštěné, z komínů se kouřilo, tendry byly plné uhlí. Jen vyjet. Po jejich prohlídce jsme se vydali zpět kolem rozsáhlé vojenské základny Orbital ATK Aerospace, kde testují raketové zbraně dál do Salt Lake City. Ve městě jsme měli ještě v plánu vystoupat na vyhlídku LDS Conference Center, ale schodiště bylo uzavřeno a jiný vchod jsme nenašli.Ještě jsme se porojeli kolem State Capitol a Temple Square a po té jsme se již vydali na hotel. Víc jsme už nestihli. Chlapi zde ještě nebyli a tak jsme se v klidu usadili u bazénu a vyčkávali věci příští. Asi za půl hodiny se objevil Jarda s Václavem na krásném Indiánovi. V servisu se s nimi prý nechtěl nikdo moc bavit, ale když jim nastínili zbytek naší cesty, po pár neúspěšných pokusech opravit elektriku v Harley přistoupili na výměnu motorky. Motorka je krásná, ale obrovská a strašně těžká. I Goldwing je proti ní hubeňour. Po příjezdu si Václav dost rozházel Jardu, protože prohlásil, že s ním byl v servisu v podstatě zbytečně, protože si výměnu nakonec domluvil s někým v ruštině. Jarda se tak naštval, že ho poprvé nechal vyřídit na recepci ubytování. Ať se snaží. Může třeba zkusit svojí oblíbenou ruštinu. Asi po půl hodině přinesl klíče od pokoje. Vše šlo prý hladce. My jsme odešli do centra hledat restauraci na večeři a na malou obhlídku centra Salt Lake City. Mnoho z restaurací bylo již v půl deváté večer zavřených a tak jsme se museli spokojit s rychlým občerstvením v jediném otevřeném podniku, kde probíhal jakýsi kurz kreslení. Ale bylo to poučné. Při večeři jsem poslouchala rady lektora, jak nakreslit postavu. Po našem návratu na hotel se Vašík ještě hrabal v Indiánovi a připravoval držák k navigaci. Už se ani neudobřují. Večer byl opět velmi teplý. Během dne překonáváme velké vzdálenosti a i teplotní rozdíly jsou vysoké. Ráno -3°C , večer kolem 26°C. Ale snášíme to naštěstí všichni dobře. Hláška dne: Václav: „Ta ženská v recepci se mě ptala, jestli mám s sebou psa.“ Předpokládám, že ta paní se chlápka v koních, kožené bundě a s helmou v ruce těžko ptala na psa, ale zda má pas /foneticky pes/.
7.9.2016 Salt Lake City- Cedar City u Bryce Canyon Utah, 250 mil Ranní dopravní špička v Salt Lake City asi po 20 mílích definitivně pohltila Václava i s jeho novým Indiánem. Tentokrát už na něj nečekal ani Jarda a držel se nás doslova jak klíště. Jinak to prostě nešlo. Doprava je zde tak rychlá, že nelze jet pomalu. Člověk musí nasadit místní tempo a nebo se ztratí ve spoustě nadjezdů a podjezdů a jede někam kam vůbec nechce. My udělali to první , drželi si rychlost s místními kteří Vás ochotně pouští mezi sebe, Václav zvolil druhou variantu, jet pomalu nebýt drzý a nesledovat jediný možný výjezd z města. Jen jsem doufali, že si dnes nastavil navigaci do cíle a že se nestalo nic horšího. Na prvním možném sjezdu k místu tankování a k naší další trase asi po 50 mílích jsme se s ním přes mobil mohli spojit a dohodli jsme se, že dnes pojede sám a sejdeme se večer v místě ubytování. Jeho škoda, protože jak jsme předpokládali, jel nejrychlejší trasou po dálnici rovnou do hotelu, kdežto my jsme měli dnes naplánovanou fantastickou kochací přes dva průsmyky mimo highway. Ještě, že včera půjčil Jarda Václavovi držák na navigaci, jinak by jí asi držel v zubech. Prvním nádherným zážitkem byl Bryce Canyon, který se před námi otevřel jako divadelní scéna svými červeně zbarvenými skalami. Dalším parkem , kterým jsme projížděli, byl Park Dixie, který je plný krásných lesů a horských jezer. Některé lesy byly úplně shořelé a jelikož bylo ještě stále cítit spáleniště, určitě zde hořelo teprve nedávno. Po té jsme vystoupali do výšky a před námi se rozprostřel obrovský Cedar Canyon, který hraje pro vysoký obsah železa v hornině všemi odstíny červené barvy. Trasa vedla nejdříve po jeho vrcholu a pak pod něj. Úžasné pohledy. Po cestě jsme se zastavili ve vesničce Cercleville na malé občerstvení. Ačkoli se okolí zdálo úplně opuštěné, hospůdka byla plná místních farmářů pojídajících hamburgery a popíjejících coca-colu. Dnešní den jsme vyhodnotili jako jeden z nejhezčích vzhledem k přírodě, kterou jsme projížděli. Ve městečku Cedar City, kde jsme měli rezervováno ubytování v Rodeway Inn Cedar City, na nás již čekal Václav. Spadl nám kámen ze srdce, že dojel v pořádku. Zřejmě se zde rychle rozkoukal, protože v ruce už držel plánek, kde lze sehnat jejich nezbytnou whisky na večer. Nakoupili jsme tedy ještě v místním marketu nějaké potraviny na večeři a prohlédli si trochu místní obchůdky. V jednom jsme objevili džíny o délce 40. Takového chlapa jsem ještě neviděla. K Václavovi jsme je přiložili a dosahovaly mu po ramena.
8.9.2016 Cedar City přes N.P. Dixie - N.P. Zion - Big Water - Page-Lake Powell Arizona, 240 mil Každý večer sledujeme počasí v televizi a máme zřejmě velké štěstí. New York zasáhl hurikán Hermína a starosta New Jersey, odkud máme motorky, nechal zavřít všechny pláže. Podle záběrů z televize to tam nevypadá moc dobře. A do městečka Sioux Falls, které jsme obdivovali před pár dny v neskutečném vedru, dorazilo tornádo a hodně to tam poničilo. Je až s podivem, že my jsme se zatím setkali pouze s takovou banalitou, jako je sněžení v Yellowstone a v dáli malé tornádíčko, které se nám podařilo i nafilmovat. Nás dnes čeká národní park Zion. Je neskutečné, co dokáže příroda vymyslet. Pohoří hýří všemi barvami, červená opět převažuje a to dokonce i silnici mají červenou barvu, aby ladila s okolím. Václav se ještě nesžil s novou motorkou a tak na první zastávce seskakuje s tím, že mu hoří sedačka. Já jako největší technik výpravy nasazuji brýle a vypínám mu vyhřívání sedačky. V tomto vedru úplně zbytečný přepych. Před pár dny by se mu to hodilo, ale to Harley neměl. Projeli jsme kaňonem a dojeli k městečku Springcale. Krásné výchozí místo pro pěší turistiku. Vystoupali jsme po klikatých silničkách, projeli dva dlouhé tunely a ocitli se v ráji. Člověk neví, co má dřív fotografovat. Zastavujeme v městečku Kanabu a v obchodě s indiánskými výrobky nakupujeme spousty suvenýrů a dárků, abychom na hotelu později zjistili, že něco vyrobili Indiáni v Číně či v Pakistánu . Ale nachází se zde i westernové městečko, které zde bylo postavené pro filmaře a dnes slouží k pobavení turistů. Další cesta směřuje k jezeru Powell. Lake Powell představuje vodní rezervoár na řece Colorado o obrovské hloubce, místy až 150 metrů. Je to významná rekreační oblast a tak se jedeme podívat do místní maríny plné lodí o různých rozměrech. Díky pasu do národních parků máme vjezd opět zdarma, jinak je zpoplatněn 15 dolary. Po silnici přímo kolem jezera dojíždíme k přehradě Glen Canyon Dam. Tady u přehrady se Václavovi přilepily kožené kalhoty na výfuk a popálily mu nohu. Za přihlížení několika pohoršených puritánských Američanek ze sebe kalhoty rychle strhal a vyměnil za pohodlnější džíny. Ubytování máme zajištěné v městečku Page v řetězci Motel 6, nedaleko indiánské rezervace kmene Navaho, známého z filmů o II. sv. válce svým nářečím . Hodně domorodců je zde zaměstnáno ve službách, místních hotelích a obchodech. My máme v plánu ještě navštívit nejznámější zátoku řeky Colorado Horseshoe. Chlapi už odmítají někam vůbec v tom vedru jet, ale nakonec se vydávají s námi. Oblékáme na sebe jen to nejnutnější, aby nás slunce nesežehlo a jedeme hledat nedalekou zátoku. Navigace s tím má kupodivu problém. Až na potřetí nacházíme menší neoznačené parkoviště . Na parkovišti pročítáme varovné cedule s upozorněním o nebezpečnosti této cesty. Člověk má mít v každém případě pevné boty a láhev s vodou. Ale mnoho turistů se sem vydává pouze v žabkách a bez pití. Trasu dlouhou asi 1,5 kilometru bez problému zvládáme a míjíme obrovské množství turistů. Zde potkáváme také nejvíce Čechů. Je to zkrátka světová turistická atrakce, s tím se nedá nic dělat. Každý, kdo tudy projíždí, chce toto úchvatné místo spatřit. Pořizujeme fotky ze všech možných míst a vydáváme se na zpáteční cestu. Ta je trochu náročnější, do kopce. Je příšerné vedro. Večer si dáváme večeři u hotelového bazénu, kterou jsme pořídili v místních obchodech. Každý den se střídáme v nákupu kartonků piva protože ze zkušeností víme, že čím větší karton, tím menší cena a spravedlivě dělíme na tři díly. Tentokrát vyšla řada na Vašíka. Bohužel , tentokrát budou chlapi sušit vyprahlé tlamičky. Tedy až na Taťku, ten si prozřetelně nechal 2 plechovky z minulého ubytování. Při hledání informace na recepci hotelu nám bylo řečeno doslova. Pivo lze nakoupit v nejbližším obchodě buď vlevo cca 140 mil či vpravo, tam je to pouhých 110 mil. Tedy cca 350 km. U Indiánů je obecně znám problém s alkoholizmem, který decimuje jejich populace již od příchodu Evropanů. Indiáni mají z ne zcela zjištěné příčiny sníženou toleranci k alkoholu. Prý se rodí i určité procento dětí se závislostí získanou již v těle matky nebo s postižením zaviněným degenerací v důsledku alkoholizmu rodičů. V indiánských rezervacích se alkohol prodávat nesmí a ani jsme žádného opilého Indiána neviděli. Přesto jsme za vesnicí zaznamenali po příkopech poházené prázdné flašky. A to nás čekají ještě další rezervace. Já ještě pokračuji nočním dýchánkem s ženskými v hotelové prádelně. Nějak jim tady zlobí sušičky a tak se dohadujeme, jakou teplotu kdo zvolil, aby prádlo vyndal opět mokré. A tak ládujeme sušičky čtvrťáky, zkoušíme různé programy a celkem si notujeme. Večer po několika cyklech sušení rozvěšuji úplně mokré prádlo po celém pokoji. V tomto vedru musí uschnout samo.
Hláška dne: „Tady na tom hotelu obsluhují samé mexičanky“. Samozřejmě vše byly ženy z kmene Navaho
_________________ dokud žijem je všechno O.K
|
|
|
|
|
Taťka
|
Předmět příspěvku: Re: Repotr od Mamky z Velké cesty po USA Napsal: pon 05. pro 2016 22:46:33 |
Administrátor |
|
Registrován: sob 12. úno 2011 15:10:55 Příspěvky: 1702 Bydliště: Nové Město u Jáchymova
|
17. den 9.9
Page-Lake Powell - přes N.P. Oljato-Monument Valley - Mexican Hat - Blanding
200 mil / 320 km Směr Oljato-Monument Valley není v navigaci. Ráno ještě míjíme skalní podzemní útvary Antelope Lower Canyon . Ještě dne nás to mrzí , ale jednalo se o výlet s místními obyvateli a jejich terénními auty do pouště za opět nehorázný peníz. Tak jsme tyto vyhlášené jeskyně nakonec vypustili. Musíme se řídit místní mapou a jedeme dle papírové. Projíždíme rezervací a obdivujeme místní krajinu. Je až s podivem, co dokázala příroda v této oblasti vytvořit. Ty tvary a barvy. Neskutečné. Indiáni zde vlastní krásné území, ale život musí být nesmírně tvrdý. Místní ženy prodávají všude v neuvěřitelném vedru u silnice ruční výrobky z korálků, kůže, stříbra a různých místních kamenů a minerálů. Muži jsou zaměstnáni ve službách. Po celé trase 100 mil od městečka Page míjíme dopravní upozornění na školní autobus, ale městečko ani vesnice žádná. Kdo ví, kam až ty děti ze stepí svážejí. Asi to mají dost daleko. Stejně jako do obchodu. My si stěžujeme, že první supermarket máme z bydliště asi 16 kilometrů, ale co je to proti zdejším vzdálenostem? Buď 100 mil vlevo nebo 100 mil vpravo. Je zde asi i velký problém s pitnou vodou. Tankují ji do obrovských barelů u benzínových pump a ty pak stojí před rozpadlými domky nebo obytnými přívěsy. Úroveň bydlení je podle vzhledu přístřeší asi dost mizerná a pokud nemají blízko k nějakému většímu centru je zde žití určitě velmi těžké. Navštívili jsme Oljato Monument Valley, kde samozřejmě neplatí Annual pas a Indiáni vybírají vstupné jak za vjezd na parkoviště . Doporučuji ale i klidně vynechat, protože je zde pouze visit centrum a vyhlídka na focení. Stejné fotky lze ale pořídit i ze silnice o kousek dále. Navajové zde provozují i organizovanou turistiku džípy přímo k monumentům, ale za dost nekřesťanské peníze. Na motorce se tam po udusaných kamenitých cestách nedostaneme, ale osobákem by to šlo. Hlavní atrakcí zdejší rezervace je Scenic Drive – 17 mil / 27 km dlouhá trasa a prohlédnout si při ní jedny z nejkrásnějších skal Ameriky. Cesta je však nezpevněná a doporučují terénní auto s pohonem 4×4 a alespoň 3 hodiny . • Na této cestě pak můžete shlédnout všechny možné skalní útvary a to • East and West Mitten Buttes připomínají ruku v palcových rukavicích, odtud jméno. • Merrick Butte a Mitchell Mesa získaly své jméno po dvou hledačích, kteří v okolí Monument Valley objevili naleziště stříbra. Dle legendy bohužel zlatokopy zavraždili členové kmene The Ute a vytěžené stříbro ukradli. • Elephant Butte má evokovat obřího slona uprostřed pouště. • The Three Sisters je formace tří katolických jeptišek, jinak také pozůstatek hřbetu táhnoucího se od Mitchell Mesa. • Camel Butte je skála charakteristická svými hrby, a proto získala své pojmenování po velbloudovi. • The Hub je 50 metrů vysoká skála, v okolí které je jen pusto. Navajům připomínala svým tvarem jejich obydlí, a tak jí podle něj pojmenovali. • Rain God Mesa značí geologické centrum celé rezervace Monument Valley. Šamani a léčitelé z kmene Navaho se u ní modlili k Bohyni deště, která pro obyvatele údolí snášela zásoby vody. Na jižní straně skály můžete spatřit tmavé zabarvení způsobené zvodní, jež ústí na úpatí Rain God Mesa. • Bird Spring skrývá vyhlídku, ze které se můžete podívat na sytě oranžové pískové duny, jimž se přezdívá Sand Springs. • Totem Pole je nádhernou ukázkou toho, co dokáže eroze. Úzká, 130 metrů vysoká skála dala jméno známému mýtickému symbolu, totemu. • The Yei Bi Chei leží východně od Totem Pole, jde o důležité mýtické místo Navajů. • Artist’s Point nabízí jeden z nejhezčích výhledů v Monument Valley. Své jméno získalo díky množství malířů, jenž zdejší panorama zvěčňovali na plátno. • Spearhead Mesa je skála svým vzhledem připomínající hrot kopí. • North Window ohraničuje výhled na severní část Monument Valley. Útvar vlevo se je výše zmiňovaný Elephant Butt, skála vpravo se jmenuje Cly. Ta své jméno získala podle známého léčitele Navajů Clye, jenž je pohřben na úpatí skály. • The Thumb je samostatně stojící skála svým tvarem připomínající zdvižený palec, nebo kovbojskou botu Uznávám však, že z něčeho zde žít musí a tak jim vlastně fandím, protože o vše ostatní přišli. Zdejší krajina je krásná, ale naprosto neúrodná. Ani mě nenapadá, kde dříve brali dřevo na ohně, protože žádné stromy zde nerostou. Žádný strom, žádný stín, jen spalující slunce. Teď v září skoro 40°C. Nebo nám Karel May trochu zkreslil představy o životě Indiánů?... Silnice nás dále provedla přes Forest Gump Point, známého z filmu Forest Gump. Okolo známého monumentu ve tvaru Mexického klobouku a dalších ale bohužel všechny k nim s nezpevněnými přístupovými cestami. Odtud už jsme neměli daleko do ubytování ve městě Blanding v motelu Gateway Inn. Chlapi se každý den střídají v nákupu piva. Dnes vyšla řada na Václava a Jarda ho jako vždy solidárně neopouští. Taky by se nám nemusel vrátit. Dnes to byl úkol nadmíru nelehký, protože Indiáni mají přísnou prohibici. Ale něco sehnali, i když dost daleko od ubytka. Dali jsme si zatím s Taťkou osvěžující koupel v hotelovém bazénu a tak jsme byli po jejich návratu z nákupů svěží k návštěvě zdejší vynikající steakárny Homestead Steak House. Hláška dne - Václav při foukání gum: „Ten ventilek je nějaký defektní. Nejde to vůbec nasadit.“ „Tak si zkus sundat čepičku…
10.9.2016 Blanding - 4 Corners Rd, Utah - Tuba City 240 mil
Ráno jsem pozorovala lidi u snídaně. Na celý hotel asi tak o 100 lůžkách připadá v hotelu vždy tak 8 – 12 míst u stolku a nikomu to nepřijde divné. A tak se tu tlačí a strkají u rautových mini stolků a pak krkolomně vše odnášejí na ukořistěné místečko kdesi v koutku. Hoste, poraď si sám. My jsme vždy jedni z prvních, protože jsme ranní ptáčata a brzy odjíždíme a tak zabíráme místečka ve vstupní hale s pohodlnou koženou soupravou. Ať si zkusí nás někdo odehnat!! Jarda potřeboval na snídani přesně 6 kelímků. Jeden na kávu, pak na džus a na čaj, do kterého omylem nalil mléko, takže na další čaj a na jeho ochlazení další a pak na odpadky. K tomu si musí každý člověk vzít několik titěrných talířků a mističek. Toto vlastně probíhá u každé snídaně a mě udivuje, kolik jeden člověk vyprodukuje odpadků jen u pouhé snídaně. Amerika musí zákonitě zajít na odpadky. Každý kelímek na jedno použití je navíc zabalený ve zvláštním igelitovém pytlíku. Na všechno existuje nějaké speciální míchátko nebo nabírátko, brčko a lžičička a to vše opět zvlášť zabělené v igelitu. Vše je podáváno na plastových talířcích a jí se plastovými příbory takové tvrdosti, že jich člověk spotřebuje hned několik, protože jich dost během jídla zlomí či rozpustí jako ve známém českém filmu. Ke všemu jsou nabízena různá dochucovadla v nesmyslně malých krabičkách a sáčcích, takže jich opět potřebujeme hromadu. Vše je samozřejmě hygienicky zabaleno v dalším plastu. Po jídle to na našem stole vypadá jako po týdenní stávce popelářů. Po snídani se opět dohadujeme o čase. Václav má jako jediný o 1 hodinu méně. Je to záhada. Na hodinkách máme všichni ostatní stejně, na navigaci je stejně, na mobilu je stejně. Václav a Indiáni mají nějaký jiný čas a tak ještě pro kontrolu telefonuje do Kunčiček jak na tom tedy s místním časem je.Asi mu neporadili. Až po příjezdu jsme načerpali informaci – V celé Arizoně platí časové pásmo MST (Mountain Standard Time) po celý rok, jedinou výjimkou je území kmene Navajo v severovýchodní části státu. Jen tam se mění pravidelně čas na letní. Vyjíždíme do Four Cornes Point – rohu 4 států, místu, kde můžete v celých spojených státech najednou být na území 4 států. Zajímavý cíl. Před naším dnešním cílem asi po 70 mílích začíná jako vždy poslední Václav vysílat signály. Divíme se, co se děje. Dochází mu benzín a benzínovou pumpu, okolo které jsme před chvíli projížděli, v klidu však zcela ignoroval. Další má být až po 100 mílích. Naštěstí je blíž a dojíždí k ní takřka na výpary. Z kopce už jel bez motoru. Opět se prokázala prozřetelnost Taťky, který již dva dny prosazuje myšlenku, že je potřeba v této oblasti zakoupit kanystr alespoň na 5 litrů benzínu. Jediný Václav vznesl námitku, k čemu by nám tak asi bylo 5 litrů benzínu. Václave, Václave, už to víš, k čemu je třeba v poušti benzín a voda ?? V rohu 4 států nás Navajové opět kasírují za vstup, ale kdy se nám poštěstí být ve 4 státech zároveň. Děláme tady trošku divadlo, protože Taťka neodolá a nestačí mu si šlápnout, on si musí do 4 států rovnou lehnout. A fotíme a nakupujeme suvenýry ve všudypřítomných stáncích místních obyvatel. Dále pokračujeme nekonečnou krajinou stepí, kde občas příroda vytvořila roztodivný úkaz v podobě nějakého výběžku. Občas vidíme malou těžní věžičku, asi zemní plyn. A pak několik zapomenutých nebo obydlených domečků a opět nekonečné hromady kovového šrotu. Obrovským územím Navahů již putujeme třetí den a dnes jsme křižovali již nám známá místa. Dokonce i v bufetu, kde se stavujeme již podruhé, nás poznávají a dáváme si místní specialitu. Ubytováváme se v městečku Tuba City v motelu Quality Inn Navajo Nation, místo je považováno za významné centrum indiánské rezervace. Tedy jestli je tohle centrum? Ale co zde ve stepi očekávat? Slečna v recepci nás upozorňuje, že je tady o 1 hodinu víc, než v okolní Arizoně. Asi letní navažský čas. Jsme z toho zmatení. Interaktivní muzeum indiánského kmene Navajo a jejich kultury tím pádem za 20 minut zavírá a tak jsme dostali i slevu, abychom ho stačili v rychlosti proběhnout. Naštěstí je hned vedle motelu a tak to stíháme. Dáváme rychlou sprchu na hotelu, abychom v tom vedru byli vůbec schopní fungovat a sami dva vyrážíme hledat dinosauří stopy Dinosaur Tracks . Chlapům se už nechce, touží po pivu, ale to tady opět spláčou. Podle ručně kreslených tabulí dojedeme na tzv. parkoviště tedy přesně udusaná step, tady se nás ujímá sympatická stará Indiánka, která se mi představila jako Mary. Mary umí anglicky asi tak jako my, takže si skvěle rozumíme. Vodou z plastové lahve nám vykresluje obrysy dinosauřích stop, částí jejich těl, zkameněliny, trilobity a další pozůstatky prehistorického života. Zlé jazyky tvrdí, že tady ty stopy udělali Indiáni sami, aby měli na co lákat turisty, ale některé vypadají opravdově a my jí věříme. Za skvělou lekci kondičního běhu po stepi si na oplátku u Mary která kupodivu nechce žádné dolary kupujeme její ručně vyrobené suvenýry, které se nám opravdu líbí. Večer není v tom takzvaném centru kam zajít. Tvrdá prohibice způsobila, že první obchod s pivem je odtud 80 mil. V restauraci podávají jen nealko a chlapi nemají čím uhasit žízeň. Zalézáme do svých vyklimatizovaných pokojů a vyhlašujeme relaxační večer. Taťka s tím ale zase počítal a tak si vytahuje z motky tři plechovky a rychle dává chladit do místního výrobníku ledu.
_________________ dokud žijem je všechno O.K
|
|
|
|
|
Taťka
|
Předmět příspěvku: Re: Repotr od Mamky z Velké cesty po USA Napsal: pon 12. pro 2016 21:09:51 |
Administrátor |
|
Registrován: sob 12. úno 2011 15:10:55 Příspěvky: 1702 Bydliště: Nové Město u Jáchymova
|
11.9.2016 Tuba City AZ - Grand Canyon - Flagstaff AZ cca 300 km / 190 mil / Dnes máme na plánu navštívit Grand Canon. Z Tuba City to máme asi 90 mil, takže dorážíme na parkoviště v krásném čase a není zde ještě moc turistů. Parkoviště se začnou zaplňovat tak o jednu hodinu později, tak máme náskok. Cestou jsme se ještě zastavili u Little Colorado River, ještě jsme stále na území Navajo. Ale protože je neděle ráno, tak Indiáni asi ještě odpočívají a my poprvé projíždíme bez zaplacení vstupného. U Grand Canyon zastavujeme hned na prvním centrálním parkovišti a jdeme k vyhlídce Desert View Point, kde se tyčí hezká vyhlídková věž o 4 patrech. Odtud je krásně vidět i řeka Colorado, kterou už z dalších pointů nelze zahlédnout. Je to asi ten nejznámější pohled a s pomocí zoomu jsou udělat i pěkné fotky. Zastavujeme i na dalších vyhlídkách a na Visit centru v Yavapai Observation Station s prodejničkou a muzeem, odkud jdou se podnikají i pěší túry do nitra kaňonu, kterých jsme se z pochopitelných důvodů ani nikdy nechtěli účastnit, protože na to nemáme kondici . Je zde spousta plánků na turistické trasy pouze ale s průvodcem. Musí to být hodně namáhavý sestup, protože Grand Canon je hluboký 1,6 kilometru a to nemluvím o výstupu zpět. To by nás už asi museli vynést. Túry se doporučují jen hodně trénovaným jedincům, což my naštěstí nejsme . Václav sice opět perlil a tvrdil, že i my máme svojí Macochu, ale do téhle díry o délce 400 kilometrů by se vešla celá naše republika i s tou jeho Macochou. Z kaňonu odjíždíme ještě před turistickou špičkou. Zastavujeme ještě ve městečku Vale, kde mají v místním leteckém muzeu kromě letadel vystavené i krásné staré Fordky. Vše si důkladně prohlídneme a jedeme dál, do dnešního koncového bodu – městečka Flagstaff o kterém se říká že zde začíná nejkrásnější úsek 66.
Flagstaff již leží na mýty opředené motorkářské trase Route 66. Město má úžasnou atmosféru. Procházíme místní uličky a krámky a nám se tady moc líbí. Jarda s Václavem ale zpátky odjíždějí na hotel Rodeway Inn & Suites na okraji městečka, protože se jim nechce chodit v motorkářském. A v čem bychom jako měli chodit, když jsme motorkáři? Původně jsme měli ubytování zajištěné v centru. Po pročtení recenzí jsme nakonec vybrali motel mimo. Udělali jsme dobře. Uprostřed centra vede centrální železniční trať kterou každých asi 10 minut projíždí nákladní vlaky které mají i přes 200 vagonů tažených i třemi lokomotivami .Takže my s Taťkou zůstáváme a po prohlídce města si nacházíme stoleček ve venkovním sezení u místního pubu. A nezvolili jsme vůbec špatně, protože za chvíli začíná hrát místní country skupina a nám se tady začíná až moc líbit. Navečer jsme se rozhodli, že odvezeme motorku před hotel a vrátíme se zpět pěšky. Taťka má chuť na jedno točené ale bohužel kapela již skončila .Večer jsme tudíž absolvovali 6 kilometrovou procházku, ale docela nám to prospělo, protože stejně celé dny prosedíme na motorkách. Zítra plánujeme trochu odložený odjezd, protože Jarda a Václav musí v pondělí ráno alespoň po telefonu trochu zvednout mandle zaměstnancům ve svých firmách. My nemusíme, u nás nikdo stejně nedělá, tak si přispíme.
20. den: 12.9 po.
Flagstaff - Seligman - Hackberry - Kingman Golden Valley, AZ - Las Vegas
598 km / 370 mil. Dnes jsme konečně dosáhli pomyslného středobodu všech motorkářů. Jeli jsme 200 mil po matce silnic Route 66. Tedy spíš chtěli jsme jet, ale stará silnice se místy ztrácí a je nahrazena novou Interstate 40, takže jsme dost bloudili. U.S. Route 66 (také známá jako "Route 66", "The Main Street of America", "The Mother Road" a "The Will Rogers Highway"), byla původní mezistátní dálnicí v Americkém dálničním systému, kam byla zařazena 11. listopadu 1926. Vedla z Chicaga (Illinois), přes Missouri, Kansas, Oklahomu, Texas, Nové Mexiko, Arizonu, a Kalifornii, kde v Los Angeles končila. U.S. Route 66 měřila celkem 3 940 km (2 448 mil). Trasa vedla z Grand Parku v Chicagu do Los Angeles (od roku 1936 do Santa Moniky), měřila 3940 kilometrů, procházela třemi časovými pásmy a osmi státy (Illinois, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, Nové Mexiko, Arizona a Kalifornie), přičemž nejkratší úsek (21 km) je v Kansasu a nejdelší (784 km) v Novém Mexiku. Celou naší plánovanou trasu jsme si chtěli projet po Route 66, ale to dnes již nejde. Tuto část jsme zvolili záměrně, jelikož jsme ze všech cestopisů vyčetli, že se jedná o nejzachovalejší a nejhezčí kus staré legendy Matky cest. Na první zastávce ve městečku Selingman jsme byli zaskočeni množstvím turistů,které sem navážejí autobusy po stovkách z blízké dálnice aby i oni si zažili atmosféru 30 až 50 let. Japonců byly plné krámky se suvenýry, takže v nich nebylo moc k hnutí. Taťka se již několik dní neholil, protože byl rozhodnut, že se v Selingmanu nechá oholit pěkně klasicky břitvou od jedné z nejznámějších postaviček Route 66, holičem Angelem Delgadillem, který v Selingmanu prožil celý svůj život od roku 1927 a byl svědkem slávy Route 66 i jejího úpadku. Od roku 1983 se se svým bratrem Juanem zasloužil o vznik Historic Route 66 Assotiation of Arizona, která lobovala za začlenění Route 66 do systému národních historických památek a tím získat zdroje na její obnovu. Starý pán už ale zemřel a tak jsme si v jeho barber shopu mohli dát zdarma kávu a sáhnout si na léty prošoupané původní holičské křeslo. Bylo mi z toho trochu smutno. Legendy mizí a Route 66 se stává turistickou atrakcí se všemi atributy, takže suvenýry zde prodávané nejsou vůbec původní, ale pocházejí i z Číny a Thaiwanu a všech možných koutů Asie. Raději jedeme rychle na další zastávku – Hackelbery. Zde je již o poznání klidněji a tak i my něco nakupujeme a prohlížíme relikvie starých benzínových pump, aut a motocyklů. Krajina se za Selingmanem začala už trochu měnit a zeleň přecházela do pustiny. Pozorovala jsem zaschlé palmičky a naopak hodně vyčouhlé obrovské kaktusy. Dnes jsme měli naplánovánou jen kochací jízdu po Route 66 a nocleh na klidném odlehlém místečku s výhledem do krajiny, ale protože nás Route 66 všechny zklamala a měli jsme ještě spoustu volného času, trasu jsme oproti původnímu itineráři poprvé přeplánovali. Před námi bylo město hříchu a nás to táhlo. Rychle jsem přes mobil zarezervovala ubytování v Las Vegas a vyrazili jsme. Příjezd do státu Nevada byl jako příjezd do pekla. Všechno ztmavlo, kopce jsou tmavě hnědé až černé, zmizely i ty poslední zbytky porostu a teplota překročila 100°F, což je skoro 40°C. Hotová výheň. Před námi se otevřela Nevadská poušť. Před Las Vegas jsme udělali ještě zastávku na obrovské přehradě Hoover Dam největší v USA, která zkrotila řeku Colorado a dodává potřebnou vodu a energii do pověstného doupěte hříchu a hazardu Las Vegas. Hooverova přehrada plní funkci krve města Las Vegas. Bez této stavby by se nemohlo stát tím, čím dnes je. Vyrostla roku 1931, při její stavbě zemřelo asi 100 dělníků, ale díky nádrži s 220 metrů vysokou hrází může v poušti fungovat moderní město s 600 tisíci obyvatel, mraky turistů a spoustou zábavních atrakcí. Přehrada se nachází jihovýchodně od města na řece Colorado a její okraj vytváří hranici mezi Nevadou a Arizonou. Jedna z nejvyšších přehrad na světě Hoover Dam s 221 m leží u městečka Boulder City pouhých 54 kilometrů východně od Las Vegas. Dva a půl milionů kubíků betonu, které v roce 1936 spoutaly v kaňonech pohoří Black Mountains řeku Colorado, by stačilo k postavení dvouproudové silnice z Los Angeles do New Yorku. Za betonovou stěnou se 17 turbínami vzniklo umělé až neskutečně modré jezero Lake Mead Na přehradě jsem zažila první krizi za celou cestu. Po včerejší 6 kilometrové procházce a ujetých dnešních 550 km mě strašně bolí záda a nemůžu sesedat z motorky. Musí nejdřív slézt Taťka a pak já si ručně přehodit odumřelou nožku rukou na druhou stranu a nějak se sesoukat dolů. Zpátky to jde taky dost bídně. Jeřáb by se hodil. Do toho to strašné vedro. Dělají se mi mžitky a chce se mi zvracet. Nabádám proto všechny, abychom zase jeli a proudící vzduch mě dostává do latě. Uf..:( Při vjezdu do centra Las Vegas nám začíná zlobit navigace. I ona už má strašného vedra dost a hlásí, že je přehřátá, zkrátka stávkuje. Honí nás sem a tam a tak poznáváme i stinnější stránky tohoto honosného města. Trochu pozvedneme bezdomovce pod mostem, když jim projedeme kolem nosu za hlasitého troubění. Asi jsme je probudili po celodenní dřině, protože nám hrozí. Do čela našeho peletonu se prodírá Václav, který si dneska mimořádně nastavil navigaci a jemu funguje. Tím si vysloužil své první malé, bezvýznamné a lehce smazatelné plus. Jedeme za ním a tak se zanedlouho ocitáme před naším hotelem. Nejsme žádní troškaři a náš hotel se nachází přímo na centrálním bulváru a nejedná se o nic menšího než hotel Circus Circus. Ten je sám o sobě velký asi tak jako naše rodné vísky a tak se docela smějeme nad naší drzostí, kam až si troufáme zajet. Jeden by se ztratil přímo na recepci, když ji ovšem vůbec v té změti budov najde. Vybíráme si jednu asi ze třiceti recepčních přepážek pro tento „hotýlek“ s hodnou slečnou recepční, se kterou si domlouváme výměnu pokojů tak, abychom se zítra nemuseli stěhovat do jiného. Náš hotelový pokoj má číslo 3003, což mluví samo za sebe a je v jedné z několika budov, které jsou součástí komplexu. Nakonec cesta z místa ubytování na hlavní bulvár nám trvá přes 20 minut. Po krátkém odpočinku se navečer se vydáváme do víru nočního života. Volíme směr od hotelu vlevo k věži Stratosphere, která je nejvyšší samostatně stojící rozhlednou USA. Na jejím vrcholu se můžete nechat katapultovat přes okraj nebo zvednout obří mechanickou rukou a třeba si i skočit jump. Mozkovou mrtvici ani infakrk myokardu jsme si v důsledku těchto lákavých atrakcí samozřejmě nechtěli přivodit a některým z nás by třeba mohly i vyběhnout zuby a to by byl teprve mazec a tak jsme věž obdivovali pouze bezpečně zezdola a prohlédli si obchůdky v její základně. Toho třpytu a lesku až nám oči z toho kýče přecházely. Co se tady neleskne a nebo nějak nezáří se asi neprodá. Radši jsme si dali gáblík u mexického stánku. Jarda s Václavem se vydali koupit kartu do foťáku. My jsme měli na ně čekat, ale za chvíli jsme je viděli, jak je unáší dav na úplně opačnou stranu. Asi na nás zapomněli a tak jsme se za chvíli vrátili sami na pokoj, kde už ale oni zatím odpočívali. Nedivíme se, chlapci po absťáku v rezervacích našli konečně prodejnu s whisky a nechtělo se jim již opouštět své bezpečné příbytky, ale mě a Taťkovi to nedalo a vydali jsme se ještě prozkoumat náš „hotýlek“. Nachodili jsme několik kilometrů po chodbách, halách, obchůdkách a kasínech. Kasina můžete navštívit a zdarma. Jen občas vás u vchodu osloví obsluha, jestli vám může s něčím pomoci. Když odmítnete, nic se neděje. Vše je tak rozsáhlé, že nelze nijak spěchat. Každé kasino je v podstatě město ve městě, včetně umělé oblohy. Po půlnoci jsme úplně ušoupaní padli, ale kdy se zase dostaneme do Las Vegas?? Zajímavosti / čerpáno z netu / Největší zajímavosti Las Vegas mají spojitost s kasiny. Věděli jste například, že: • Průměrný turista si na hraní v Las Vegas během jedné návštěvy vyčlení v přepočtu asi 11 tisíc korun. • Denně se zde koná 315 svateb. • V celém městě je přibližně 200 tisíc výherních automatů (a nikdo jim kvůli kličkám v zákonech nemusí říkat videoloterijní terminály). • Okres Clark, v němž se Vegas nachází, má z hazardu roční příjem blížící se 9 miliardám dolarů. Tady asi protihráčská lobby nemá šanci. • Turisté dělají z města miliónovou metropoli. Průměrně jich tu tráví čas přes 400 tisíc denně, což v součtu s asi 600 tisíci rezidenty dává dohromady sedmiciferné číslo. • V podniku Belly’s Hotel & Casino hosté každý rok spotřebují asi 1 milión rolí toaletního papíru. • 17 z 20 největších hotelů stojí v největším městě státu Nevada.
• My jsme si vyčlenili 20 dolarů a ani ty jsme nedokázali utratit, protože těm mašinkám vůbec nerozumíme. • Chtěli jsme zde uzavřít opětovnou svatbu po 26 letech, kapli jsme nakonec nenašli , i když je na každém rohu a vůbec ztráta drahocenného času . • Spotřebovali jsme 1 roli toaletního papíru.
21.den: 13.9.2016 Las Vegas/Nevada/ poprvé 0 mil Ráno jsme poprvé rozdělili náš tandem a udělali si volný den. Každý si vstane podle své potřeby a den si zorganizuje sám. My vyrážíme za kuropění na snídani do Subway v hotelu a pak na Strips Blvd. Tak jako ve všech velkých městech se i tady rychle orientuje v místní dopravě a usoudili jsme, že pro nás nejvýhodnější je zakoupení 2 hodinové jízdenky na RTV autobus, který jezdí celý den po Strips(ulice Las Vegas Boulevard) – hlavní ulici v Las Vegas a můžeme se popovážet. Volíme variantu konečné stanice na Mandala Bay s tím, že zpět budeme pěšky pomalu procházet pěkně hotel od hotelu, aby nám nic neuniklo. Je neuvěřitelné, co na tak malém prostoru postupem let vzniklo. Navíc mosty, nadchody přes hlavní cestu, chodíte sem tam, nejde to jen tak proběhnout. A tak se ocitáme v Orientu a jdeme kolem Luxoru, míjíme disneyovský zámek ze Sněhurky a rázem jsme opět v New Yorku a konečně si můžeme vyfotit Sochu Svobody pěkně zblízka. Dostáváme se do Itálie, kde vnitřek hotelu Venezia nabízí atmosféru Benátek s náměstím sv. Marka i s kanály a gondolami se zpívajícími převozníky. Jeden má lepší hudební produkci než druhý. Naproti přes ulici se nachází Mirage. Mirage byl svého času nejdražší hotel s kasinem v historii, s náklady na výstavbu amerických 630 milionů $. Hotel má výrazná okna se zabarvením ze skutečného zlata. Hned vedle je Treasure Island s pirátskými loděmi. V kasinu tohoto hotelu si fotíme motorku Sirény známou z filmu Piráti z Karibiku.
Následuje Casino Royal, známé z bondovky a nesmím zapomenout na Paříž s opravdovou Eifellovou věží, která měla být původně stejně vysoká jako v Paříži, ale kvůli hustému leteckému provozu nad Las Vegas ji museli zmenšit na poloviční rozměry. Dále hotel Trump a další a další…. Dostáváme se zpět k našemu hotelu a chladíme se v klimatizovaném pokoji. Na chvíli se chceme vykoupat v hotelovém venkovním bazénu, ale kvůli velkému větru, který se nečekaně zvedl, nás po 15 minutách vyhazují, protože vzduchem začínají létat lehátka a židle. Zajímavé je, že u vedlejšího bazénu, který je pro návštěvníky s obytnými přívěsy, se nic neděje. Ale tam nás naše hotelová karta nepustí a tak jen mlsně koukáme přes plot. Vracíme se na pokoj a na 19. hodinu již běžíme zpět před hotel Bellagio, kde každý den probíhá nejoblíbenější show- sopečná erupce. Mezitím nás Václav přišel pozvat na pivo, že slaví narozeniny. Omluvili jsme se s tím, že běžíme na show a pak se sejdeme a narozeniny oslavíme. Asi jsme promeškali svojí životní šanci, protože jsme se nenašli a až do konce pobytu jsme už nic nedostali… . Show je o hodinu odložená a tak využíváme času k opětovné prohlídce Venezie, která se nám líbí nejvíc. Po shlédnutí skutečně velkolepé ohnivé show doprovázené dramatickou hudbou ani nemůžeme odejít. Prostranství před hotelem je zaplněné japonskými turisty a jejich průvodci se je pomocí různých vlaječek a světýlek pokouší dát dohromady, aby mohli spořádaně organizovaně odejít. Působí to ještě větší zmatek a ulice jsou úplně ucpané. Vymotáváme se z davu a míříme zpět k našemu hotelu. Tentokrát se raději obloukem vyhýbáme hotelovému kasinu, ve kterém jsme již dvakrát zabloudili a nechceme více riskovat. A vlastně jsme ani nezkusili ten hazard, ale vůbec nevíme, jak všechny ty automaty s jablíčky a hvězdičkami fungují. A střílet na kachny v dětském oddělení nám přišlo trošičku ponižující. Snad jsme nepromarnili svojí další životní šanci…. Las Vegas je opravdu jedno velké, nablýskané pozlátko, ale neříkám, že nestojí za to se sem jednou podívat na vlastní oči. Je s podivem, jakou bídu ale můžeme vidět hned vedle zářících hotelů a kasin. Po ulicích se potuluje spousta podivných individuí. Bezdomovci si klidně ustelou přímo na hlavním bulváru, uprostřed toho shonu a ruchu. A zatímco klidně chrní na zemi, běží jim renta do mističek, které mají vedle sebe. To je holt Las Vegas .
22. den: 14.9 st. Las Vegas -Death Valley NP - Ridgecrest CA cca 400 km - 260 mil Přišel den, kterého jsem se osobně nejvíc obávala. Brzo ráno opouštíme město hříchu a hazardu a míříme mohavskou pouští přímo do Údolí smrti. Je to nejsušší, nejteplejší a nejníže položené místo severní Ameriky: – 86 metrů pod úrovní moře. Cestu do Údolí smrti jsme měli naplánovanou původně přes Blue Diamant do Red Rock Canon, ale tady jsme se trošku napálili. Přejezd přes Blue Diamant vedl přes rezervaci, ale ve výběrčí budce nikdo neseděl. Chvíli jsme tam bloumali a studovali cedulky na budce, až jsme se dočetli, že to zde funguje systémem samoobsluhy. Vyplní se tiskopis s osobními údaji a SPZ a vloží spolu s 9 dolary do obálky. Poctivě jsme vše udělali, zalepili obálky a vložili do schránky. Za 10 minut jsme rezervaci opouštěli, protože na motorkách nebyla průjezdná, jen pěšky, což jsme se na vrátnici nedočetli. Tak máme alespoň dobrý pocit, že jsme přispěli místním Indiánům na provoz rezervace. Jedeme tedy přímější trasou přes Mountain Springs - Pahrump – a pak na Bell Vista Rout. Díky tomu, že jsme dnes vyjeli hodně brzy, dorážíme do údolí smrti ještě v době, kdy teplota nedosahuje tak vysokých hodnot a ani turistů zde není moc. Říká se, že na motorkách je ta cesta dost riskantní, ale nám to tak zatím nepřipadalo. Na Hoover Dam bylo před 2 dny o 10°C víc. Tam to bylo horší. Nejteplejší místo v USA jsme překonali naprosto bez úhony. Opět nad námi letěl náš Anděl strážný a dnešní den byl teplotně podprůměrný. Zastavili jsme se krátce v museu historie Death Valley pro nákup památečního odznáčku a já ještě absolvovala krátkou procházku po Golden Canyon. Přes průsmyk Panamint jsme se vydali údolím Mojave Desert směrem k městu Ridgercrest do ubytka poblíž letecké vojenské základny u China Lake Naval Station. Přejezd byl nakonec velmi náročný, protože nám tady někdo ukradl několik mílí silnice. Místní silničáři celou silnici přeorali a nenechali ani kousek zpevněné cesty na průjezd. Jet v poušti, kde jsme celé hodiny nepotkali ani živáčka, po štěrku smíseném s nánosy písku na těžkých, plně naložených motorkách bylo fyzicky velmi náročné. Naši beznaděj ještě umocňovalo pár opuštěných aut podél původní silnice a také několik hrobečků dělníků, kteří se v bezútěšných podmínkách podíleli na výstavbě zdejší silnice. Po několika mílích se jako přízrak objevil džíp s nápisem „Follow me“ a vyvedl nás zpět na zpevněnou silnici. Dalo by se říci, že chlapi složili motorkářskou maturitu na jedničku s hvězdičkou. Já jsem se tak pevně držela, že jsem to ani nenatočila, protože bych se musela jednou rukou pustit a to tedy vůbec nepřicházelo v úvahu, jak jsem se bála ale nakonec i pár fotek mám. Dál už byla silnice ucházející, věrně kopírovala místní terén, takže připomínala lochnesku. Svezení lepší než na atrakcích v Las Vegas, což byla pro nás odměna za předchozí vynaložené úsilí a moc jsme si to užívali. Po tomto vyčerpávajícím kousku jsme se ještě kousek před dnešním cílem zastavili vychladit a na svačinku z části opuštěném městečku Trona, která se nachází v údolí Searlese . Searles Lake je jedním z řetězce vyschlých jezer, které vznikly během doby ledové. Suché dno jezera obsahuje nepřeberné množství sodíku a draslíku i nerostů uhličitanů jako sulfát, borát a dalších halogenidových tříd ke kterým došlo v průběhu asi 150.000 let.
Trona Pinnacles je místo známé z mnoha filmů jako Star Trek 5, Planeta opic a Disney Dinosaur, všechny scény se natáčely zde u tufy Trona. Po příjezdu do Ridgecrest jsme ještě krátce navštívili Maturango muzeum které je informačním centrem pro Death Valley National Park a severní pouště Mojave. Po ubytování v Econo Lodge Inn & Suites near China Lake Naval Station přímo naproti velmi utajované základně amerického námořnictva jsme opět využili místní hotelový bazén a zchladili jsme se na provozní teplotu. Jarda s Václavem zatím stačili vychrupnout láhev vína a v důsledku čehož při večeři ve vedlejším thajském bistru Bankog vykřikovali na milou obsluhující asi majitelku: „I love chinnese people = miluji Číňany“. Marně jsem se je snažila upozornit, že Bankog asi nebude zrovna v Číně. Národní park Death Valley má rozlohu 13 648 km2. Pro představu je to o kousek víc, než má Středočeský kraj s Prahou dohromady. Údolí smrti leží v poušti Mojave a obklopují ho pohoří Panamint a Amargosa. Za celý rok teplota v Údolí smrti neklesne pod 5 °C, většinou se drží kolem 15 °C v zimních měsících a 38 °C v létě. Nejteplejším měsícem je červenec, to se teploty vyšplhají až k 47 °C ve stínu. Nejvyšší teplota v Death Valley 56,7 °C byla naměřena ve stínu dne 10. července 1913. Vyšší teplota nebyla nikdy a nikde jinde na Zemi naměřena. Neexistuje ani žádné jiné místo s podobnou průměrnou teplotou. Nejvyšším bodem národního parku Death Valley je 3 368 metrů vysoká hora Telescope Peak. Nejnižší bod v Údolí smrti je zároveň po argentinském jezeru Laguna del Carbón druhým nejníže položeným bodem na západní polokouli. Pánev Badwater Basin leží 85 metrů pod úrovní moře
23. den 15.9 čt. Ridgecrest - Olancha - Bishop - Lee Vining - přes Yosemite N.P. Tioga Passem /cca 3500m/ - Groveland 320 mil / 516 km
Ráno nenastartoval náš Goldwing. Bylo to velké překvapení, nenaskočily příslušné kontrolky a tím pádem nešlo startovat. Zatímco Václav skočil na motorku a rozjel se hledat pomoc, aniž bychom stačili nějak zareagovat, Jarda do motorky drcnul a bylo opraveno. Večer se v té mohavské poušti všechno asi zapeklo. Odnesla to motorka, navigace i Taťkovi prášky, z kterých má dokonalé placičky zapečené v platíčkách. Motorka se po krátké chvíli zchladila a funguje normálně, navigace stávkovala celý den a prášky Taťka slízává ze staniolu. Jen Václava málem zatkli, protože při návratu ze své záchranné mise špatně odbočil a zařadil se do průvodu aut, najíždějících ráno do oné tajné letecké základny. Asi by na annual pass neprojel. Dnešní cíl byl Yosemitský národní park. Projeli jsme vyhlídkovou trasou, která je otevřená jen v letních měsících okolo jezera Mono Lake. Tato scénická silnice měří úctyhodných 94 kilometrů. Měli jsme na počasí opět štěstí, protože není výjimkou, že zde napadne sníh již v září a leží až do června. Co se nám tedy nepovedlo v Yellowstone, povedlo se zde. Panoramata byla opět neobyčejná. Stoupali jsme do výšky až 3300 m n.m. a zase klesali a tak stále na střídačku.Jarda s Václavem byli od rána nějak zamlklí. Asi ponorka. Není divu, s tím se dalo počítat. Věděli, do čeho jdou. Nám to nehrozilo, my s Taťkou jsme v pohodě. Při našem systému podnikání žijeme v podivné formě symbioze již 26 let a vyhovuje nám to. Václavovi se opět zrychlil jeho biorytmus a oba s Jardou nás opouštějí ještě před průjezdem krásného údolí kolem řeky Merced a jedou se předčasně ubytovat. Je pravda, že jsou zde od civilizace k civilizaci opravdu velké vzdálenosti a koukat se při konání velké potřeby medvědovi do očí by fakt nebylo příjemné.. Je to podle mě důsledek včerejší večeře, kdy nám asi ta milá Thajka za ty“chinnese people“ něco nasypala do jídla. Tedy Václavovi a kupodivu i mě, která jsem ji hájila, ale i já od rána zobu nějaké pilulky, kterými nás na cestu vybavil náš kamarád motorkář – lékař Geronimo, čímž mu tímto moc děkuji, protože jsem nepřišla o hodnotné zážitky. Na rozdíl od jiných… Ubytování jsme bez problémů našli. Malý motýlek s nádherným výhledem do údolí a se 3 chatičkami Priest Station Cafe & Cabins .Ve dvou jsme bydleli my. Jarda s Václavem již seděli na zahrádce na pivku. Tak jsme přisedli a povečeřeli s nimi.Pivko jsme si po zjištění místní ceny nakonec vytáhli své Asi už bylo vše v pořádku. Tedy až do večera, kdy Václav zamkl chatičku a zapadl jim zámek. Paní recepční již byla doma a tak ani nevím, jak vše vyřešili, ale bylo opět dost dusno. My jsme radši zalezli a ani nedutali. Národní park Yosemite byl oficiálně založen 1. října 1890. Yosemitský národní park, který ročně navštíví přes 3,5 milionu lidí, je zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO. Hlavním lákadlem Yosemite jsou masivní skály a vodopády. V parku dokonce leží nejvyšší vodopády v Severní Americe – Yosemite Falls tvořené několika menšími vodopády mají dohromady 739 metrů. Zajímavé je, že v případě nedostatku sněhu koncem léta mohou vodopády vyschnout. Světové prvenství drží v parku 900 metrů vysoký žulový monolit El Capitan s vrcholem v nadmořské výšce 2 307 metrů nad mořem . Spolu s útvarem Half Dome s převýšením 1 460 metrů a Sentinel Dome s 910 metry.
24 den:16.9 pá. Groveland - San Francisco částečně po dálnici cca 225 km / 140 mil Od včerejšího dne/až do konce pobytu/ funguje ráno náš Goldwing jen na roztlačení. Pak už zase celý den bez chybičky. Rychle si zvyknul… Sjeli jsme za vycházejícího slunce krásnými serpentinami z hor do údolí, až to v nás všech vyvolalo nápad si sjezd ještě jednou zopakovat, ale cíl byl lákavější. Dnes San Francisco. Ráz krajiny se opět změnil. Vše se začalo zelenat a přesvědčili jsme se , že Kalifornie je opravdu úrodný stát. Jeli jsme kolem sadů jabloní, broskvoní, mandlí, oliv a konečně pověstných kalifornských vinic. Velmi příjemná změna po všech těch stepích a pouští. Všude rozkvetlé oleandry, obrovské palmy, vše zavlažované, svěží, barevné. Doprava kolem San Francisca opět velmi zhoustla a navigace se mezi obrovskými mrakodrapy ztrácela .Nakonec se nám opět ztratil i Václav. Do hotelu Red Coach Motor Lodge jsme dorazili dost brzy už kolem 11.00 hodiny , ale přesto jsme byli očekáváni a paní recepční nás navigovala na bezpečné parkování pod střechou s kamerami, přímo u recepce, tak jak jsme si předem domluvili. Vašek po příjezdu pak nevycházel z údivu, jak to ten Taťka má všechno zorganizované. Rychle jsme se převlékli na jednom pokoji, druhý ještě ani nebyl hotov a podle instrukcí recepční jsme s mapou vyrazili do ulic San Francisca. Tímto jsme dnešním dnem dorazili na konec celého kontinentu. Překonali jsme celý americký kontinent od Atlantiku po Pacifik, takže naše první cesta vedla logicky k oceánu, kde jsem si prohlédli přístav a staré lodě. Cestou jsme natrefili na světoznámou klikatou ulici Lombard Street. Prošli jsme přístavní obchodní uličkou Fisherman´s Wharf a ztratili Jardu s Václavem. Největší atrakcí San Francisca je pro nás Golden Gate Bridge a tak jsme vyhledali zastávku místního busu a vydali se ke kovovému mostu. Dokonce jsme měli štěstí a most se nám ukázal v celé své kráse, nezahalený do mraků, což bývá výjimka.
Je zde i pěkný výhled na Alcatraz, pověstnou nejzabezpečenější věznici. Ale pěkně tam fučel úplně ledový vítr a tak jsme si popálili pusy horkou čokoládou a vydali se zpět do centra. Opět busem a na úplně opačnou stranu, takže nám to trvalo trochu déle a celou cestu se báli, že přijde revizor a zaplatíme pokutu za lístek, který nám zajížďkou mezitím propadl. Ale našli jsme správný směr a vystoupili v Čínské čtvrti Chinatown, o které se v průvodcích píše, že stojí za návštěvu. Ale nestojí. Je tam špína a smrdí to tam a vůbec jsme se tam necítili bezpečně a tak jsem radši hupsli na cabel car a užili si požitek z jízdy touto historickou raritou, která funguje už snad jen zde. Chlapi se vrátili z projížďky lodí ke Golden Gate Bridge také úplně promrzlí a tak jsme vyběhli na večeři do čínské restaurace jen přes ulici od hotelu. Stejně nás recepční varovala, abychom se na druhou stranu od hotelu vůbec nepouštěli, protože se jedná o pověstnou ulici narkomanů, pobudů a zlodějíčků, takže stejně jiná volba nebyla.
25. den 17.9 2016
San Francisco - Fresno / k N.P. Sequoia po nejkrásnější pobřežní st.N. 1 - Pacific Coast Highway trasa cca 390 km / 240 mil
Sluníčko už je taky utahané. Celý měsíc nám neúnavně svítí na cestu, kromě jednoho dne, a zrovna dneska, když máme v plánu projet jednu z nejhezčích silnic Californie HGW 1 kopírující Pacifik, zalezlo za mraky. A k tomu se přidala hustá mlha a ochladilo se na 10°C. Oblékli jsme si, co se dalo a vyrazili. Chvílemi jsme viděli moře, chvílemi bylo zahalené v mlze. I v té zimě provozovali surfaři svůj sport a vypadali na těch prknech ve svých neoprenech jako malí tuleni. Zastavili jsme na starobylém majáku, který už dosloužil a plní funkci historické památky. Čím víc jsme se vzdalovali od pobřeží chladného Pacifického oceánu, tím víc začalo kalifornské slunce pálit. Poprvé jsme se dostali během našeho pobytu v USA do dopravní zácpy. Teplota stoupla na 36°C. Za jízdy jsme začali odhazovat svršky, což šlo dost špatně, protože jsme měli i spodky a než jsme se dostali na první odbočku, doslova jsem se vykoupali ve vlastním potu. Ty změny nám nikomu nedělají dobře. Trochu jsme se vzpamatovali na klimatizované pumpě a vydali se dál do hustého provozu. Václav se nám v něm opět ztratil, ale tentokrát jsme byli klidní, protože jsme věděli, že má navigaci a dokonce ji umí už i nastavit. Stále mu nic neříkají motorkářské pokyny od Taťky které mu dávají možnost se před většími křižovatkami tzv. stlačit a jet společně a trpělivost s ním i jemu rapidně ubývá. Projížděli jsme okolo úžasných kalifornských plantáží se zeleninou a vinic. Silnice byly posypány rozježděnými rajčaty, jak je farmáři na plných vozech sváželi ze svých polí. Dojeli jsme i s Jardou do Fresna a ubytovali se v Summerfield Inn. Václav se ukázal asi za půl hodiny, takže nám spadl kámen ze srdce. Ale večer s námi nepromluvil slovo a vydali s Jardou sami na večeři. Nevíme, čím jsme se provinili, asi tím že už nemáme chuť na něj stále někde čekat když se kochá. Snad se z toho vyspí.
_________________ dokud žijem je všechno O.K
|
|
|
|
|
Taťka
|
Předmět příspěvku: Re: Repotr od Mamky z Velké cesty po USA Napsal: čtv 21. pro 2017 13:01:55 |
Administrátor |
|
Registrován: sob 12. úno 2011 15:10:55 Příspěvky: 1702 Bydliště: Nové Město u Jáchymova
|
26.den 18.9. Fresno - N.P. Sequoia - Los Angeles cca 500 km / 300 mil
I muži mají své dny. Václav stávkuje, nevstává, nekomunikuje. Jarda jako opravdový kamarád nám u snídaně sdělil, že pojede s ním až později a rovnou do Los Angeles, až se probere k životu. Již na začátku naší cesty prohlásil, že se o to velké dítě, které věčně něco hledá a nic neví, postará. A to také dodržel.Za to mu ještě za oba jednou děkuji. My se vydáváme do posledního národního parku naší cesty – do Sekvojového parku – Sequia Park. Vyjíždíme opět do pohoří do výšky 2500 m n.m. K největšímu a nejstaršímu stromu na světě, starému skoro 3000 let, Generálu Shermannovi se musí asi 1 kilometr pěšky z parkoviště. Je to krásná . Zpět do údolí jsme sjeli úžasnými serpentinami, ve kterých hoří lecjakému autu brzdy. Opět jedeme kolem rozlehlých plantáží citronů, pomerančů, oliv a vinic. Teplota znovu vystoupala na 104°F = 36°C a slunce se asi rozhodlo nás dneska sežehnout na HGW, když se mu to nepodařilo dosud v poušti. Vedro sálalo ze silnice i shora a navíc doprava směrem k LA začala houstnout a zpomalovat. Nebylo divu ,v neděli večer se obyvatelé čtyřmilionového druhého nejlidnatějšího města po New Yorku vrací domů.Nakonec jsme to riskli a z HGW odbočili na méně frekventované místní silničky a to byla naše záchrana. Při vjezdu do LA se náhle ochladilo díky oparu z Pacifiku a než jsme dojeli na místo ubytování v soukromí, bylo už celkem snesitelně. Jarda s Václavem již měli zaparkované motorky před domkem, jehož část nám pronajala sympatická Lisa se svým manželem Timem. V domečku však nebyli. Asi již odešli do víru velkoměsta. V televizi, kterou nechali z nám neznámých důvodů zapnutou, ukazují, že v Holywoodu je nějaký ceremoniál..Třeba byli pozvaní… a tímto nás chtěli nasměrovat, kde je máme hledat. . Nakonec nám Vašík sdělil. Televize jde aby si ostatní případní narušitelé mysleli že je doma.Asi je tak zvyklý z domova .Ubytování bylo velmi příjemné. Na zahradě byl postavený domek s plně vybavenou kuchyňkou a koupelnou. Zvláštností a hlavním tahákem tohoto ubytování však byla sprcha. Ta nebyla jak by se očekávalo v koupelně, ale venku na zahradě a nesla název California adventure = kalifornské dobrodružství. A musím říct, že to vzhledem k vysokým teplotám v Californii bylo velmi příjemné v kteroukoli denní i noční hodinu. Po krátkém odpočinku jsme se i my vydali na večeři a koupit i něco na snídani. Večeři jsme odbyli v mexickém bufetu za překvapivě slušný peníz a kousek od ubytování byl i krámek s pivem. Prodejnu s potravinami jsme ale do konce pobytu neobjevili. Po návratu do domečku jsme se sblížili s majiteli při družném hovoru u plechovek.
Národní park Seqoia získal své jméno po sekvojovci obrovském, jenž tvoří jeho dominantu. Dorůstají do délky několika desítek metrů, nejvyšším stromem v parku je General Sherman – vysoký 83,8 metry a s 31,3 metry v obvodu. Jde o jeden z nejvyšších volně rostoucích stromů na světě. Zajímavostí je také Tunnel Log, 84 metrů dlouhý a 6,4 metru tlustý sekvojovec, který při bouři v roce 1937 spadl přes silnici v parku. Správa parku strom neodstranila, jen v něm vyřezala tunel pro auta, která stromem projíždí na Crescent Meadow Road. Sequioa NP leží v nadmořské výšce přes 2 000 metrů, leží tu 4 421 metrů vysoká Mount Whitney, nejvyšší místo kontinentálních Spojených států amerických.
_________________ dokud žijem je všechno O.K
|
|
|
|
|
Taťka
|
Předmět příspěvku: Re: Repotr od Mamky z Velké cesty po USA Napsal: čtv 21. pro 2017 13:06:36 |
Administrátor |
|
Registrován: sob 12. úno 2011 15:10:55 Příspěvky: 1702 Bydliště: Nové Město u Jáchymova
|
Všechno jednou musí skončit. Jedeme smutně vrátit motorky. Ještě před tím ale musíme vyzvednout v půjčovně auto, abychom mohli zbylé 3 dny výletovat po okolí. Nejtěžší část spočívala v tom, že ani já ani Václav jsme se nesměli ztratit v naprosto nepřehledném provozu Los Angeles. Zatímco já se musela vypůjčeným Fordem Mustangem Convertiblem držet Taťky na motorce, protože jsem neměla ani navigaci ani mapu, Václav musel následovat Jardu do půjčovny motorek, protože i on už měl motorku odstrojenou a bez navigace. Všechno ale na chlup klaplo a všichni jsme se ve stejný čas opět sešli u vjezdu do půjčovny. Přijímací technik šel při vracení našich strojů do kolen, když zjistil, že jsme urazili vzdálenost 10 000 kilometrů. Každý prý v průměru urazí tak vzdálenost 800 kilometrů po 14 dnech, ale toto ještě neviděl. Tak co to tady mají za motorkáře??..:) Vyřídili jsme potřebné formality a jako rodilí Američané jsme nastoupili v černých brýlích do našeho Mustangu. Stáhli jsme střechu a s větrem ve vlasech/ty dva vzadu dost brblali, že na ně fouká/ jsme vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím. Náš první cíl byl asi 60 mil vzdálený Malibu Creek State park , kde se natáčel náš oblíbený seriál M*A*S*H 4077. Původně zde měly být i zbytky korejské vesničky a stará nákladní sanitka z natáčení, ale na nic jsme nenarazili. Jen naučné cedulky a zdejší fauna a flora. Nafilmovali jsme pár zde volně žijících zvířátek a hlavně zvěčnili si na památku pohoří, jehož silueta je vidět v každém dílu seriálu. Poté jsme chvíli hledali country městečko Agoura Hills, westernové městečko Paramount Ranch, které jsme podle průvodce chtěli navštívit, ale nikdo tady o něm nevěděl a tak jsme se vydali zpět na pláž k molu Santa Monica, kde je i oficiální konec silnice Route 66. Na známém molu jsme udělali poslední nákupy a vyfotili se u cílové cedule matky silnic. Večer jsme zase trochu utužili přátelství s naším milým ubytovatelem Timem. Dozvěděli jsme se, že Tim s Lizou jsou pekaři, ale to nám řekl až později, takže nám ho bylo moc líto, když po tomto večeru musel ráno ve 4 hodiny vstávat do práce. Snad se mu ty americké bulky, placky a muffiny povedly. 28.den: 20.9.2016 Los Angeles Vyrážíme do slavného Holywoodu. Jdeme po Sun Set Blwd a Holywood Blwd k chodníku slávy. Jsme maximálně zklamaní. Tam, kde jsme očekávali lesk a slávu, nacházíme silně znečištěný chodník se jmény slavných osobností filmu. Děláme proto nějaké nákupy a pokračujeme dál na novější část chodníku, která už vypadá důstojněji, i když ne úplně čistě. Zrovna zde probíhá slavnostní ceremoniál pokládání 2589 té hvězdy na chodník slávy - herečky Kathy Bates, která je u nás známá jako šílená zdravotní sestra z filmu Misery nechce zemřít . Oslovuje nás zde mladý rodák z LA, který studuje v Praze a skvěle mluví česky. Prý si za 20 000 dolarů můžeme hvězdu na chodník slávy také nechat položit, ale musíme něco znamenat ve světě filmu, takže jsme bez šance. Tak si tady nechám otisk alespoň své botky. k nápisu se pod vysokou pokutou 2000 dolarů nesmí a tak očekáváme, že nám Taťka zastaví někde na příhodném místě a my si nápis přitáhneme optikou svých foťáků a zvěčníme na památku. Ale ne Dav nás odnáší dál a proto jdeme pro auto a vyrážíme ke slavnému nápisu Holywood. Až nahoru nadarmo seděl při plánování našeho výletu celé noci u internetu a panáčkem na Googlu si projížděl a procházel trasu. Suverénně nás místními uličkami protáhl přes milionářskou čtvrť, jako by tu jezdil denně , až na nejvyšší možný bod přímo pod nápisem. To jsme tedy čučeli. Později jsme si ještě zajeli do moderního centra LA mezi vysoké mrakodrapy a prošli se mexikánským tržištěm s krásnými výrobky z kůže. Celkový dojem z města jsme ale neměli moc dobrý. Jako ve všech centrech - špína a spoustu se povalujících smrdících bezdomovců a jejich majetků. . Radši jsme jeli do našeho klidného ubytování a zbytek dne již strávili na zahradě. Zbývalo nám ještě zabalit na zítřek všechny naše věci do kufrů, které na nás kupodivu u Lisy skutečně čekali v celé své obří parádě. Taky procestovali celou Ameriku od Atlantiku po Pacifik, akorát o jejich cestě nemůžu nic konkrétního napsat. Jen jsme zde v LA zjistili, že koupit si nový kufr zde by nás vyšlo asi tak na čtvrtinu poštovného z New Yorku. Ale co, my máme svoje věci rádi a neradi se jich zbavujeme. Zatímco všichni už mají vše dokonale sbaleno a převáženo na váze od souseda, kterou nám vypůjčil Tim, Václav stále ještě hledá klíček od zamčeného prázdného kufru, který si někam uložil v New Yorku. Snad i on to nakonec dokáže. Již nenacházíme slova a v pohodě odcházíme na naší poslední večeři ve městě Andělů. 29.den: 21.9.2016 Odlet Všechno jednou musí skončit a tak i náš výlet je u konce. Zatímco Jarda s Václavem již zůstávají v poklidu zahradního domečku, já s Taťkou se snažíme z dnešního dne ještě vytěžit maximum a odjíždíme navštívit mořské akvárium v Los Angeles a na prohlídku slavného parníku Queen Mary který má být v těsné blízkosti. Akvárium trošku déle hledáme, ale nakonec se podaří. Je úchvatné, akorát do jednoho oddělení jsme nebyli vpuštěni, protože si ho zrovna prohlíželi nějací prominenti. I tady funguje klientelismus a zaplacené vysoké vstupné nám nebylo nic platné. Po návratu nám už zbývaly jen povinnosti. Naložit kufry do našeho pronajatého auta a odvézt je do půjčovny aut. To vše dvakrát, protože najednou jsme se opravdu nevešli. Plán chlapů byl sice nejdříve odvézt na letiště kufry i je ale to u Taťky neprošlo. Dvakrát jet k letištním terminálům bylo i pro něj velké sousto a nemínil na poslední chvíli riskovat. Ford Mustang je sice krásné auto na prohánění po slunné Kalifornii s otevřenou střechou, ale velmi nepraktické pro naší velkou motorkářskou partičku. Z půjčovny nás již bez problémů zavezl letištní autobus až k našemu terminálu na letišti LAX. A zde dlouhé čekání na odbavení. A to bychom ani nebyli my, aby vše proběhlo hladce. Při odevzdávání kufrů k odbavení do letadla jsem sice úspěšně zatajila nůž s 20 centimetrovou čepelí, ale přiznala jsem baterie. Ne nejsem terorista, nepřišly my až tak důležité, ale přísný celník je chtěl vidět. Co já vím, v které botě a přesně v kterém kufru jsou. Napadlo mě ukázat mu ještě jedny, které jsem měla ve foťáku. Prý jestli jsou stejné a ne lithiové, tak OK. Co já vím, jaké jsou a z čeho se to vyrábí. Tak jsem to potvrdila. Dále nám předložil nějaký dlouhý seznam věcí, které nesmíme v zavazadlech mít a my zatloukli nos mezi očima. Zatím co my jsme za chvíli prošli přísnou osobní prohlídkou včetně rentgenů a bez bot a naše kabinová zavazadla neprošla. Rafinovaně jsem do kabiny přibalila Taťkovi kloktadlo o objemu 1 dcl a tak muselo na rozbor. A já jsem ve svém kufříku měla nůž. No nůž, karabinku s nožíčkem a délce 3 centimetry. Té paní, co odbavovala moje zavazadlo, bych s ním nepropíchla ani podkožní tuk, ale i tak jsem musela vysvětlovat… Ale nakonec mi dovolila, abych i toto zavazadlo znovu odnesla k proclení a předání do spodní části letadla. To ale znamenalo vrátit se k onomu přísnému celníkovi, který si mě samozřejmě pamatoval a znovu vystát teď už ale obrovskou frontu na další osobní prohlídku. Rentgeny jsme byli prosvícení dokonale. A tak nám to dlouhé čekání docela uteklo. Václav prý strávil na osobní prohlídce asi půl hodiny a dodnes nevíme, co se tam odehrávalo. Jarda už to viděl bledě a i uvažoval o osobní intervenci ke které nakonec však nedošlo. Na letišti v Paříži jsme přistáli na čas a dvě hodiny nám připadaly dostatečné na projití další důkladné osobní prohlídky a pořízení svačiny. Taťka po dlouhém letu hledal kuřáckou kabinku. Ta však k jeho překvapení vůbec nebyla v tomto sektoru a tak se jeho 12 hodinové strádání stále prohlubovalo. Své poslední kabinové zavazadlo jsme chvíli před nástupem na palubu nechali ležet pod lavičkou na terminálu a vydali se posvačit. Jaké bylo naše překvapení, když jsme ho po návratu nenašli. Zahájili jsme pátrací akci a na informacích nám letuška zjistila, že bylo zabaveno jako zavazadlo bez dozoru a odvezeno někam mimo do letištní úschovny. My však s Taťkou pojali podezření,že nás tajní agenti kvůli neznámé tekutině a útočnému nožíku sledují už z LA. Na vrácení našeho zavazadla do odletu už není čas a tak máme dvě možnosti. Odložení našeho letu nebo pozdější zažádání o zaslání zavazadla mailem. Zvolili jsme tedy druhou možnost a později snad vše vykomunikujeme. Snad… V Praze jsme do 12 °C vypadli z letadla jak cukráři jen v šortkách a krátkých rukávech a jako jediní z letadla jsme měli i prázdné ruce. V letadle jsme se s Taťkou bavili představou, jak agenti bezpečnostních složek letištní ochrany odpalují jeho motorkářské boty napěchované špinavými ponožkami a všemi možnými dráty z nabíječek pomocí jeho kloktadla. Zbývá jen dodat, že komunikace s pařížským letištěm nebyla až tak jednoduchá a naše taška se k nám dostala až po 2 měsících a to jen díky osobnímu vyzvednutí našich francouzských přátel v Paříži. Souhrn : navštívené státy USA - 17 New York - Pennsylvania - Ohio - Indiana - Michigan - Illinois - Wisconsin - South Dakota - Wyoming - Montana - Idaho - Utah - Arizona - Nevada - Colorado - New Mexiko - California cca 10 600 km – 6600 mil
letenka Air France
Praha Paříž - New York Los Angeles - Paříž - Praha 17800,- x 2 = 35 600,- Kč
ubytování pro dvě osoby cca 47 500,- Kč
půjčovné GW 1800 s EVIP pojištěním na 23 dnů 125 800,- Kč
benzín cca 9 500,- Kč Něco cetek , stravné, pivné a vstupné
_________________ dokud žijem je všechno O.K
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Stránka 1 z 1 [ Příspěvků: 7 ] |
|
|
Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru Nemůžete odpovídat v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru
|
|